Vzpomínka na jmenovkyni Tony Antoinette Perryovou

Ze SPECIÁLU TONY PLAYBILL

Pozůstalá dcera slečny Perryové Margaret vzpomíná na jmenovkyni cen Tony:

Tony je nejprestižnější divadelní ocenění. Uděluje se na nejvýznamnější události sezony. Ale to není důvod, proč se tak jmenují. Čím tato Tony přispěla k divadlu, že se stala jmenovkyní těchto výročních ocenění za záslužnou práci na Broadwayi?“

Antoinette Perryová byla od konce dvacátých let průkopnicí žen v divadle jako producentka a režisérka. Její pozůstalá dcera, 84letá Margaret Perryová, žije na ranči v Coloradu, kde její praprarodiče patřili k prvním osadníkům státu. Na svou matku má živé vzpomínky.

„V matčině životě byly i jiné lásky,“ vysvětluje, „ale divadlo bylo její první. Divadlem žila a dýchala. Pokud jste byli herci, stáli jste na tom piedestalu piedestalů.“ Antoinette Perryová dostala první chuť hrát divadlo už na základní škole od strýce, který byl hercem. „Když mi bylo šest,“ napsala později, „neřekla jsem, že se stanu herečkou. Cítila jsem, že jí jsem. Nikdo mě nemohl přesvědčit, že nejsem.“

Když Antoinette v šestnácti letech dokončila školu, navzdory hrozbě vydědění od svého dědečka, státního senátora, nastoupila do strýcovy akciové společnosti, označované jako „Nejmladší ženská hvězda v Americe“. Když společnost hrála v roce 1906 v New Yorku, byla označena za „nejsladší a nejpikantnější herečku, jakou Broadway za dlouhé měsíce viděla“. Její jevištní osobnost byla „výrazná“, její herectví „chytré a vítězné“ a její krása „taková, jakou básníci apostrofují“.

„Matka se rychle vypracovala z ingenue na hlavní dámu,“ řekla Margaret, „stejně dobře se cítila v komedii i v klasice.“
Na turné v Denveru v roce 1908 se do Antoinette zamiloval magnát v oblasti veřejných služeb Frank Frueauff. Posílal jí květiny, dárky, každý večer byl v hledišti a nakonec ji přemluvil, aby s ním šla na večeři.

Frueauff byl o 14 let starší než Antoinette, ale smetl ji ze židle. Než odešla, souhlasila, že si ho vezme.

Frueauff spojil svou společnost se společností Cities Service (nyní CITGO) se sídlem v New Yorku. Manželé se přestěhovali do New Yorku, trávili léto v Newportu, cestovali po Evropě a bavili se ve stylu loupeživých baronů.

„Matčino literární a bohémské založení se střetávalo s otcovým konzervativním životním stylem,“ řekla Margaret. „Když se mnou otěhotněla, otec ji přesvědčil, aby s divadlem skončila a založila rodinu.“

Margaret se narodila v roce 1913. Frueauffovi měli ještě dvě děti: Virginia, která zemřela dva týdny po narození v roce 1918, a Elaine, narozená v roce 1921. „Během porodu Virginie,“ hlásila Margaret, „matka utrpěla mrtvici, která jí ochromila pravou stranu obličeje. Na fotografiích si vždy jednu stranu obličeje podpírala rukou.“

V roce 1920 se slečna Perryová stala „andělem“ Brocka Pembertona, tiskového agenta, který se stal producentem, v komedii Zony Galeové Miss Lulu Bett, která získala Pulitzerovu cenu.

Frueauff zemřel v roce 1922 na infarkt, zanechal 13 milionů dolarů, ale žádnou závěť. Po vleklých soudních tahanicích přiznal Cities Service pozůstalost ve výši 9 milionů dolarů.

Slečna Perryová si užívala extravagantního života, ale brzy vyslyšela volání divadelní sirény.

„Vedu boj o holou existenci,“ řekla v jednom rozhovoru. „Život ve volném čase nemá žádné kouzlo. Toužím se vrátit ke své druhé lásce. Mám dál hrát bridž a stolovat, chodit ve stále stejném monotónním kruhu? Je to tak snadné, ale je to také svého druhu sebevražda.“

„S nadšením,“ vzpomínala Margaret, „se matka vrátila k divadlu. Investovala do Brockových her a vyplácela herce a dramatiky z nesplacených hotelových účtů. Prodala dům a koupila sedmipokojový byt.“

Slečna Perryová pokračovala ve své kariéře v širokém spektru her slečny Galeové, George S. Kaufmana, Edny Ferberové, Williama S. Gilberta (proslulého Gilbertem a Sullivanem). V roce 1927 se rozhodla herectví opustit. Následky mrtvice se na ní podepsaly a její zájmy se změnily.

Slečna Perryová chtěla režírovat. V roce 1928 spojila síly s Pembertonem, který nastudoval raná díla Sidneyho Howarda, Maxwella Andersona, Paula Osborna a americkou premiéru Pirandellovy hry Šest postav hledá autora.

Partnerství Perryové a Pembertona rozkvetlo v romanci, o níž se začalo mluvit v divadle. „Ale v pět hodin,“ řekla Margaret, „se vracel domů ke své ženě a matka domů ke mně a Elaine. Hned v devět by zavolal Brock a strávili by hodinu na telefonu.“

Slečna Perryová financovala Pembertonovu inscenaci a spolu s ním režírovala hru Prestona Sturgese Přísně vzato hanebná, cynickou hru o ctnosti a prohibici z roku 1929, v níž Margaret debutovala. Kritika chválila slečnu Perryovou za to, že „dělá mužskou práci“. Skalpové dostali 30 dolarů za lístek. Filmová práva byla prodána.

„O měsíc později,“ poznamenala Margaret, „se matka probudila s dvoumilionovým dluhem. Krach na burze ji zničil. Nějakým způsobem, pravděpodobně díky úspěchu Přísně tajné, získala milionovou půjčku.“

Ve své době, kdy v divadle dominovali muži a ženy byly odkázány na herectví, kostýmy nebo choreografii, se stala první úspěšnou nezávislou producentkou/režisérkou. Dlouho do 70. let byla Antoinette Perryová jedinou ženou-režisérkou, která měla na svém kontě hity (500 a více představení).

Z jejích 17 her za 13 let byly působivé hity, mj:

V roce 1939 slečna Perryová spolu s herečkami Josephine Hullovou, Gertrudou Lawrencovou a Helen Menkenovou založila American Theatre Wing. Byla jeho první předsedkyní správní rady a tajemnicí. Křídlo sponzorovalo Stage Door Canteen, kde hvězdy pracovaly jako umývačky nádobí, servírky a bavičky pro vojenský personál druhé světové války. Peníze z filmu o kantýně financovaly zájezdy hitových představení k zámořským jednotkám. Na konci války byla slečna Perryová vůdčí silou při zakládání, v rámci GI Bill of Rights, divadelní školy pro veterány.

V červnu 1946, když plánovali oslavu jejích narozenin, dostala slečna Perryová smrtelný infarkt. Když byla sepsána její závěť, zjistilo se, že má dluhy ve výši 300 000 dolarů a že žila z honorářů za Harveyho hru ve výši 800 dolarů týdně.

Kritik dramatu v New York Times Brooks Atkinson napsal: „Antoinette Perryová byla nápaditá, schopná a obětavá osoba. Nebylo nic, co by nechtěla nebo nemohla udělat. Ale o slávu jí nešlo. Prostě milovala divadlo.“

Významní představitelé showbyznysu navrhli, aby se po slečně Perryové pojmenovalo výroční ocenění za vynikající herecké a technické výkony v divadle. První ročník se konal 6. dubna 1947 ve Waldorf-Astorii a patnáctiminutový přenos vysílal rozhlas. Moderátor Pemberton vysvětlil: „Cílem American Theatre Wing při udělování těchto cen je podpořit nové trendy, které jsou považovány za hodnotné pro divadelní umění, řemeslo nebo obchod.“

Slečna Perryová byla zvěčněna jako individualistka, která šla životu naproti, dramatizovala život, rozdávala se z velké a velkorysé povahy, aby se ostatní mohli bavit, a přitom se sama hodně bavila.
Cena byla nazvána Tony, což je jméno, pod kterým Antoinette Perryovou poznaly a milovaly tisíce lidí.

— Ellis Nassour

.