Zčásti Američan asijského původu, zčásti Žid?

Bylo mi pět let, když mi matka vyhrožovala, že mě dá novinářce Connie Chungové.

Chungová a její manžel Maury Povich právě oznámili svůj záměr adoptovat napůl čínské a napůl židovské dítě. Moje matka, která to sledovala v televizi v našem obývacím pokoji, při tom udělala dvojí záběr. Podívala se na obrazovku. Pak se podívala na mě, svou napůl čínskou, napůl židovskou, plně nevychovanou dceru. „Jak by se ti líbilo žít s touhle ženou?“ řekla.

V tu chvíli jsem si překvapivě uvědomila, že je to pravda: Byl jsem výjimečný. Ne výjimečná v tom smyslu, v jakém jsou výjimečné děti všech ostatních – myslím tím opravdu výjimečná. Já, se svými buclatými čínskými tvářičkami a kudrnatými židovskými vlasy, jsem byla jedinečná sněhová vločka ve tvaru Davidovy hvězdy, posypaná práškem ze zeleného čaje matcha.

„Jsem výjimečná!“ řekla jsem. Oznámil jsem mu. „Slavní lidé mě chtějí adoptovat!“

Máma vykulila oči, jako by chtěla říct, jéje.

Teprve později jsem se dozvěděla pravdu: ne všichni byli z mého původu tak nadšení jako já. Problém byl hlavně na židovské straně. Když jsem vyrůstal, oznámení, že jsem Žid, mi často připadalo „jako snaha překročit hranice s vypůjčenými legitimacemi“, řečeno slovy Joan Didionové. „Ale ty nevypadáš jako Žid!“ zněla nedůvěřivá odpověď. Někteří dokonce naznačovali, že svazek, z něhož jsem vzešel, není nic menšího než hrozba pro židovský národ – že jsem to, co je na dnešním židovství špatné.

Tento názor, jak se ukazuje, je prastarý. „Nevezmeš si (pohany), nedáš svou dceru jejich synovi … protože tvého syna odvede ode mne a oni budou sloužit cizím bohům,“ říká se v Deuteronomiu. O tisíce let později mnozí stále sdílejí tento názor.

„Sňatky mezi pohany jsou vážným problémem,“ řekl mi nedávno Steven Cohen, profesor na Hebrew Union College. „Oslabuje židovskou angažovanost a snižuje počet lidí, kteří se považují za Židy.“

Cohen měl na mysli skutečnost, že děti Židů žijících v mezimanželském svazku mají tendenci být méně nábožensky založené než děti narozené dvěma židovským rodičům, jak zjistilo Pew Research Center ve své studii Portrait of Jewish Americans z roku 2013. Existuje však i jiný pohled na věc. I když jsou možná méně nábožensky založení, stále více Židů žijících ve smíšeném manželství se rozhoduje identifikovat jako Židé. Mezi dospělými dětmi smíšených rodičů, které se účastnily průzkumu, se jich za Židy označilo celých 59 procent.

Kosher nebo ne, žádné lomení rukama nezmění fakt, že ke smíšeným sňatkům dochází. Podle zprávy Pew si od roku 2005 šest z deseti Židů, kteří uzavřeli manželství, vybralo nežidovského partnera. Tváří v tvář této skutečnosti začínají i zarytí odpůrci sňatků dělat ústupky. Když jsem si například uvědomil, že jsem židovský míšenec, Cohen mě přesto povzbuzoval, abych se oženil s Židem. Také mě ujistil, že – i kdybych se nevdala – budu v židovské komunitě stále vítána.

Mazel tov?

Dva vědci, kteří stojí v popředí zájmu o pochopení měnící se tváře judaismu, jsou Helen Kimová a Noah Leavitt, sociologové z Whitman College ve státě Washington. V posledním desetiletí Kimová a Leavitt zaměřili svou pozornost na prolínání židovské a asijské kultury. Není to náhoda: Oba jsou korejsko-židovský pár, který vychovává dvě reformované židovské děti. Každý týden slaví šabatovou večeři, dodržují šabat jako den odpočinku a jako rodina slouží bohoslužbu Havdala.

Kim a Leavitt se začali zajímat, když si při listování stylistickou rubrikou The New York Times všimli něčeho zvláštního. Najednou se zdálo, že stále více párů vypadá jako oni. Židovsko-asijské páry plnily zprávy, od „tygří mámy“ Amy Chuaové a manžela Jeda Rubenfelda až po Marka Zuckerberga a Priscillu Chan z Facebooku.

Některé děti z těchto manželství jsou už dospělé a také se o nich píše. Angela Buchdahlová, nesmírně populární korejsko-americká rabínka newyorské Centrální synagogy, napsala o tom, jak v mládí čelila výzvám víry.

„Nevypadala jsem jako Židovka, nenosila jsem židovské jméno a už jsem nechtěla nést těžké břemeno vysvětlování a dokazování pokaždé, když jsem vstoupila do nové židovské komunity,“ vzpomíná Buchdahlová v eseji v časopise Sh’ma z roku 2003.

Jednou dokonce řekla své matce, že se chce vzdát judaismu. „Je to možné?“ zeptala se jí matka.

„Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že nemohu přestat být Židovkou dříve, než bych mohla přestat být Korejkou, ženou nebo sebou,“ napsala Buchdahlová.

Podle Kima a Leavitta má příbuznost mezi Židy a Asiaty určité kulturní opodstatnění. V roce 2012 publikovali studii, která se snažila vysvětlit, co tyto dvě starobylé kultury k sobě přitahuje. Zjistili, že jak Asiaté, tak Židé sdílejí hluboce zakořeněné hodnoty akademických úspěchů, silných rodinných vazeb a šetrnosti. Existuje také méně náboženských bariér:

Když dvojice začala vychovávat své dvě děti – šestiletého Ariho a tříletou Taliu – jejich otázky se změnily. Zajímalo je, jak se židovské hodnoty přenesou na rasově smíšené děti?

„Byl to logický další krok,“ říká Leavitt. „Chtěli jsme vědět, jak budou tyto děti dávat smysl různým pramenům toho, kým jsou.“ Proto se rozhodli udělat něco neotřelého: zeptat se samotných dětí. Pro svou další studii, publikovanou minulý měsíc v časopise Journal of Jewish Identities, provedli Kim a Leavitt hloubkové rozhovory s 22 dětmi z židovsko-asijských manželství.

To, co zjistili, se vymykalo scénáři, který popsal Cohen. Mladí dospělí, s nimiž hovořili, se v drtivé většině považovali za Židy – žádné „ish“. Většina z nich vyrůstala v hebrejské nebo židovské škole, navštěvovala synagogu, slavila vysoké svátky a cítila se být součástí větší židovské komunity. Polovina z nich prošla bar micva nebo bat micva. Většina z nich chtěla předat pocit židovské identity svým vlastním dětem.

„Ty děti jsou Židé, opravdu jsou,“ říká Kim.

Naneštěstí silný pocit osobního židovství nezastavil nenávistníky. Ve škole, v synagoze i v běžném rozhovoru respondenti vzpomínali, že se jim dostávalo stejných pochybovačných pohledů a poznámek jako mně. Pokud to nebylo „Zvláštní, nevypadáš jako Žid“, bylo to „Aha, ty musíš myslet napůl Žida“. (To se obvykle stává v případě, že váš otec je Žid; v tradičnějších směrech judaismu se věří, že židovská identita prochází po mateřské linii.“

Refresivní je, že respondenti dokázali tyto konfrontace proměnit v příležitosti. „Měli pocit, že musí své židovství prosazovat mnohem silnějším způsobem,“ říká Kim. „Takže nakonec říkali: ‚Jsem legitimní Žid a vy se ve svých domněnkách o mně – a o Židech – mýlíte. „

Jako první průzkumná práce byla studie omezená. Kromě malého vzorku měli téměř všichni účastníci čínské nebo japonské dědictví a nikdo z nich nebyl vychován jako ortodoxní Žid.

Přesto je Kimův a Leavittův přístup „velmi originální a potřebný“, říká Keren McGinity, editor časopisu, v němž byla práce publikována, a židovský historik na Brandeisově univerzitě, který se specializuje na intermarriage. „Samotná myšlenka, že mohou existovat multirasoví a multietničtí Židé, je výzvou k probuzení.“

Tito rasově smíšení Židé se zdaleka nepovažovali za „rozředěné“, ale za rozhodující pro to, o čem jsou dnešní židovské hodnoty. Autoři napsali, že pro ně „multirasovost a židovství jsou neoddělitelně spjaty“.

„Tyto děti přemýšlejí o židovství různými způsoby,“ říká Leavitt. „Duchovně, nábožensky, kulturně, eticky. Je to obrovský švédský stůl toho, z jakých částí judaismu čerpají, aby se s nimi spojily.“

„Co myslíte tím ‚napůl žid‘?“

Tato otázka je vždycky ošemetná. Mám citovat babiččinu macesovou polévku? Svou lásku ke zpěvu hebrejských modliteb? Skutečnost, že mě tolik přitahovaly mé židovské kořeny, že jsem nakonec pracovala pro židovský časopis? Stejně jako Buchdahl nedokážu vysvětlit, proč se cítím Židem, stejně jako to, proč se cítím Číňanem, ženou nebo člověkem. Obvykle říkám: „Znamená to, že mám opravdu, ale opravdu rád čínské jídlo.“

Kim a Leavittovi jde o to, že dnešní Židé mají na výběr. Po tisíciletí bylo být Židem jako být těhotná: Buď jste, nebo nejste. Ale vzhledem k tomu, že počet Židů s pomíšenou identitou stále roste, je třeba tuto myšlenku přehodnotit. Možná to není záležitost „všechno nebo nic“. Možná by otázka neměla znít: „Jsi Žid?“, ale: „Jaký jsi Žid?“ Možná, že pro některé může být vyvolení volbou.

Rachel je spisovatelkou a redaktorkou nezávislého židovského časopisu Moment Magazine. Její práce se objevily v The New York Times, The Atlantic, WIRED, New Scientist a Slate. Sledujte ji na Twitteru na adrese @rachelegross.