Za americké vlastenectví stojí za to bojovat
Možná tento posun souvisí s tím, že v době tvrdého politického rozdělení lidé často vyzdvihují vlastenectví jen proto, aby naznačili, že ho postrádají jejich oponenti. Prezident Trump, který měl během kampaně v roce 2016 ve zvyku doslova objímat americké vlajky, obvinil předsedkyni Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiovou ze zrady. Mezitím senátorka Kamala Harrisová prohlásila, že bývalý viceprezident Joe Biden, její spolukandidát na prezidenta za Demokratickou stranu, má „více vlastenectví v malíčku“, než kdy „bude mít“ prezident Trump. Zdá se, že členové obou stran považují druhou stranu za důkaz slavné definice Samuela Johnsona, podle níž je vlastenectví „posledním útočištěm darebáka.“
Johnson, anglický literát, tuto frázi vymyslel v roce 1775, což naznačuje, že využívání vlastenectví jako politického fotbalového míče není zdaleka novým jevem. Co se však zdá být v naší době nové, je rostoucí pocit, a to na obou stranách, že americké vlastenectví v tradičním pojetí není hodno podpory. Zdá se, že právě ve chvíli, kdy Spojené státy nejvíce potřebují společné hodnoty a aspirace, nám hrozí jejich ztráta. Jak obnovit americké vlastenectví? Prvním úkolem je pochopit, co jej činí jedinečným – a tak zranitelným.
Noví občané oslavují po složení přísahy věrnosti během naturalizačního obřadu 18. ledna 2019 v Oakland Parku na Floridě.
Foto: Wilfredo Lee/Associated Press
Americký patriotismus, stejně jako Amerika sama, je pokračujícím experimentem se silou myšlenek, které dokáží lidi spojovat. Jiné národy formují svou identitu na základě společného etnického původu nebo zkušeností předků – což jsou věci, které jsou samy o sobě často imaginární, založené spíše na mýtech než na historii. Ale slovo „vlast“, které má v jiných jazycích takovou sílu, je Američanům cizí, protože naši předkové pocházeli každý z jiné země. Místo toho se klasické formulace amerického vlastenectví týkají morálních a politických idejí: Zakladatelé se postarali o to, aby byl americký patriotismus sebekritický: „všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni“, „vláda lidu, lidem a pro lid“, „svoboda a spravedlnost pro všechny“.
Tím, že naši národní identitu zasadili do demokratických aspirací, zajistili, aby byl americký patriotismus sebekritický. Neustále se poměřujeme s ideály Deklarace nezávislosti a Ústavy, a protože Američané nejsou ze své podstaty morálnější než kdokoli jiný, často zjišťujeme, že jsme nedostateční.
Z toho vyplývají dvě hrozby, kterým dnes čelí naše politika. Na populistické pravici existuje pokušení vidět národ pouze jako překážku zájmů vlastního kmene, ať už je definován z hlediska rasy, regionu, náboženství nebo třídy. Na levici existuje doplňující pokušení domnívat se, že americké ideály nikdy nebyly ničím jiným než výkladní skříní rasových nebo třídních zájmů, takže dosažení sociální spravedlnosti znamená zavržení národa a jeho nároků.
Oba tyto směry útoku vedou k odmítnutí amerického vlastenectví jako náročného ideálu, kterým bylo a mělo by znovu být. Tak velká a rozmanitá společnost, jako je ta naše, tento ideál vyžaduje: Američané se možná ne vždy dokáží navzájem milovat nebo chápat, ale dokud všichni milujeme svou zemi, můžeme se těšit určité politické důvěře. Když se tato důvěra vypaří, političtí protivníci se mění v nepřátele a normy a zákony se stávají dráždivými omezeními v honbě za mocí.
Tradičně proti patriotismu v americké politice vystupuje levice, která jej podezřívá jako spoluvinu militarismu a záminku k útlaku. Klasické vyjádření tohoto případu podal radikální myslitel Randolph Bourne ve svém eseji „Stát“ z roku 1918. Za normálních okolností je podle Bournea láska k vlasti mírumilovným citem: „Neexistuje o nic větší pocit soupeření s jinými národy, než je náš cit k rodině.“ Vlastenectví se však stává nebezpečným, když potlačuje individuální svědomí ve prospěch slepé poslušnosti vládě: „Když reagujeme na výzvu vlajky, reagujeme na výzvu státu, na symbol stáda organizovaného jako útočné a obranné těleso, které si je vědomo své zdatnosti a mystické síly stáda,“ napsal Bourne. Reagoval tak částečně na pronásledování kritiků první světové války ze strany Wilsonovy administrativy, jako byl socialistický politik Eugene V. Debs, jehož protiválečné projevy vedly v roce 1918 k jeho uvěznění na základě zákona o pobuřování.
Lidé nesou obří americkou vlajku při pochodu v průvodu ke Dni veteránů v New Yorku 11. listopadu 2016.
Foto: V dnešní době však vidíme počátky odvratu od amerického patriotismu i v některých částech pravice. Je příznačné, že hnutí „národních konzervativců“, které na sebe upozornilo konferencí intelektuálů a politiků letos v létě ve Washingtonu, dává přednost jazyku nacionalismu před vlastenectvím. Toto slovo vyvolává představu evropských nacionalismů založených na jazyce a etnické příslušnosti a skutečně jedním z klíčových argumentů národně-konzervativních myslitelů, jako je Yoram Hazony, je, že národy musí mít ucelenou, výlučnou identitu, aby mohly prosperovat. „Národní soudržnost je tajnou ingrediencí, která umožňuje existenci svobodných institucí, základním kamenem, na němž je postavena fungující demokracie,“ napsal loni pan Hazony v deníku The Wall Street Journal.
Patriotismus je otevřený skepsi z obou stran politického spektra, protože loajalita k zemi je ve skutečnosti křehký princip. Z emocionálního a biologického hlediska patří naše nejsilnější loajalita našim skutečným příbuzným – naší rodině, klanu nebo kmeni. Z náboženského hlediska jsme naopak spojeni s každým, kdo sdílí naši víru, bez ohledu na národnost. Jak řekl svatý Pavel: „Není Žida ani Řeka … neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“
Jistě, být loajální k několika lidem, které osobně znáte, nebo ke všem svým souvěrcům jsou mnohem starší způsoby identity než být loajální ke skupině střední velikosti – desítkám nebo stovkám milionů lidí, s nimiž máte mít něco hluboce společného, protože náhodou mluvíte stejným jazykem nebo máte stejný pas. Právě k překonání těchto námitek se klasický evropský nacionalismus snažil vložit do národa vlastnosti rodiny i víry: „Kouzlem nacionalismu je proměnit náhodu v osud,“ napsal historik Benedict Anderson ve své knize Imagined Communities z roku 1983.“
Další sobotní eseje
- Stádní imunita nás nezachrání – ale stále můžeme porazit Covid-19 26. března 2021
- Proč je Stephen Sondheim největším žijícím americkým spisovatelem 12. března 2021
- Jak práce na dálku přetváří geografii amerických měst 5. března, 2021
- Mimo měsíc černošské historie 26. února 2021
Tento druh nacionalismu je však pro americkou zkušenost zjevně nevhodný, protože Američané nikdy nebyli všichni jednoho druhu ani etnicky, ani duchovně. Naopak, naše dějiny ukazují neustále rostoucí rozmanitost v obou dimenzích. S každou novou přistěhovaleckou vlnou se ozývají hlasy, které trvají na tom, že tento poslední příchozí – od irských katolíků v polovině 19. století, přes jihoevropany a Židy na počátku 20. století až po dnešní muslimy – nelze amerikanizovat; a zatím se ukázalo, že se všichni mýlili.
Takto americké dějiny ospravedlnily víru zakladatelů, že všechny lidské bytosti sdílejí stejnou základní touhu po „životě, svobodě a hledání štěstí“. Díky tomuto univerzalismu je však neustálou výzvou vytyčit kruh vzájemné loajality mezi občany tak, jak to činí většina národů. Pokud je kdokoli na světě potenciálním Američanem, proč bychom měli být loajálnější ke svým spoluobčanům než k celému lidstvu?
Tento problém se vyostřuje v otázce imigrace, která je tak polarizující právě proto, že nám připomíná podmíněnost američanství. Etnický nacionalismus závisí na mýtu o prapůvodní jednotě, ale to, co odděluje dnešního Američana od dnešního přistěhovalce, je pouze priorita v čase, morálně bezvýznamný fakt.
Frederick Douglass (1817-95) na fotografii kolem roku 1850.
Fotografie: Bettmann Archive/Getty Images
Myšlenka, že američanství je definováno hodnotami, nikoliv narozením, je jednou z nejušlechtilejších definic občanství, kterou si kterákoliv země vytvořila – a právě proto je jednou z nejobtížnějších k naplnění. Proto američtí proroci, stejně jako bibličtí proroci, často sloužili zemi tím, že poukazovali na její selhání – která nejsou nikde zřetelnější než v historii otroctví, segregace a rasismu. Když Fredrick Douglass ve svém projevu „Co je pro otroka 4. červenec?“ z roku 1852 opovrhoval projevy amerického vlastenectví, připomínal svému bílému publiku, že americký slib je v příkrém rozporu s americkou realitou. „Požehnání, z nichž se dnes radujete, se netěší společnému užívání,“ řekl Douglass. „Bohaté dědictví spravedlnosti, svobody, prosperity a nezávislosti, které vám odkázali vaši otcové, sdílíte vy, ne já. Sluneční světlo, které vám přineslo život a uzdravení, mně přineslo rány a smrt.“
K tomuto obrazu otrokářského biče se vrátil Abraham Lincoln ve svém druhém inauguračním projevu:
Může se zdát zvláštní nazývat toto vyjádření americkým patriotismem, ale v nejhlubším slova smyslu tomu tak bylo: „Jestliže však Bůh chce, aby to pokračovalo, dokud nebude potopeno všechno bohatství, které otrokář nahromadil za dvě stě padesát let neopětované dřiny, a dokud každá kapka krve vyteklá bičem nebude zaplacena jinou krví vyteklou mečem, jak bylo řečeno před třemi tisíci lety, tak stále musí platit, že ‚soudy Páně jsou pravdivé a zcela spravedlivé‘.“
Může se zdát zvláštní nazývat toto vyjádření americkým patriotismem, ale v nejhlubším slova smyslu tomu tak bylo: Přijetím trestu Lincoln potvrdil, že Amerika by měla být souzena podle svých nejvyšších zásad. Koneckonců teprve tyto zásady dělají z této země to, co o ní řekl ve svém poselství Kongresu před vyhlášením emancipace – „poslední nejlepší naději země“. I Douglass zakončil svůj projev slovy, že věří, že budoucnost Ameriky bude lepší než její minulost, zčásti proto, že čerpá „povzbuzení z Deklarace nezávislosti, z velkých principů, které obsahuje, a z geniality amerických institucí“.
Americké principy se samozřejmě vždy vykládaly různě – zejména podle toho, zda podle vás největší hrozbu pro svobodu představuje stát, nebo trh, což je bod, v němž se konzervativci a liberálové tradičně rozcházejí. Ale toto politické rozdělení, jakkoli se mohlo stát trpkým, bylo omezeno věrností obou stran americkému slovníku svobody a sebeurčení. Obě strany mohly tvrdit, že jednají v tradici Deklarace a Ústavy.
Pokud se dnešní politika zdá být nebezpečnější – více připomíná padesátá léta 19. století, nejpolarizovanější období amerických dějin – je to částečně proto, že tento druh principiálního vlastenectví ztrácí svou hodnotu jako sdílený morální slovník. Když se mu daří, americký patriotismus přináší partikulární a univerzální do nové syntézy – způsobu, jak sledovat vlastní zájem prosazováním spravedlnosti. Když selhává, tyto prvky se rozcházejí, jak se to stalo Severu a Jihu před občanskou válkou a jak se zdá, že se to děje v naší červenomodré Americe dnes. Američané stále více pociťují, že národ je překážkou k dosažení toho, čeho si nejvíce cení, ať už to znamená posílení postavení jejich kmene nebo naplnění jejich morálních ideálů.
„Existence národa je … každodenní plebiscit,“ řekl francouzský historik Ernest Renan ve své přednášce „Co je národ?“ z roku 1882. Národnost „předpokládá minulost, ale v přítomnosti se opakuje hmatatelnou skutečností: souhlasem, jasně vyjádřenou vůlí pokračovat ve společném životě“. Dnes, kdy je tolik Američanů rozčarováno z našeho společného života a tajně či otevřeně si přejí, aby existoval způsob, jak se oddělit od těch, které považují za nepřátele, mají lidé, kteří si zachovali víru v americké ideály, povinnost vyjádřit své vlastenectví. Stejně jako u mnoha jiných důležitých věcí si možná neuvědomíme, jak moc je potřebujeme, dokud nezmizí.