Zapomenuté výhody 'špatné' paměti
Paměť je podstatou našeho psychického fungování, je nezbytná pro každý náš pohyb – oblékání, snídani, cestu do práce, luštění křížovek, vaření čaje. Nic, co děláme v našem vědomém každodenním životě, nevyžaduje paměť.
Proč nás tedy vzhledem k naší závislosti na ní paměť někdy – nebo často – zklame? A je to něco, čeho bychom se měli obávat, nebo to může být vlastně zdravé?“
Přemýšlejme o některých z mnoha způsobů, kdy máme pocit, že naše paměť nefunguje správně. Je to třeba jméno, které vám řeknou při setkání s někým novým a které během několika vteřin zapomenete; akt, kdy si jdete pro něco nahoru a pak zapomenete, pro co jste tam šli; nebo blažené vzpomínky na zahraniční dovolenou před několika lety, aniž byste si vzpomněli na incident na letišti, který rodinu rozrušil.
Je pravděpodobné, že s každým z těchto „selhání“ paměti se může ztotožnit každý – a skutečně to selhání jsou. Je však možné, že bychom se jimi neměli příliš zabývat.
Různé typy zapomínání zahrnují různé problémy. Někdy je například jasné, že jsme si prostě v první řadě nezapsali do paměti správnou vzpomínku, jako když zapomeneme, proč jsme šli nahoru.
V jiných případech je jasné, že tam nějaká vzpomínka je, ale prostě se nedá vyvolat – například když máme na jazyku známé jméno. Nebo možná byla vzpomínka po cestě v nějakém ohledu pozměněna, když jste přesvědčeni, že se něco stalo ve čtvrtek, a přitom všechna fakta ukazují na to, že to bylo v úterý.
K čemu tedy slouží paměť a proč je zapomínání tak rozšířenou zkušeností? Paměť nám slouží k tomu, abychom měli záznam o svém životě, abychom se orientovali v přítomnosti a plánovali budoucnost. Je nezbytná pro pocit vlastního já. A přestože výpadky paměti mohou být frustrující, existují způsoby, jak je obejít, což může být někdy pro pocit vlastního já prospěšné.
Pokud neustále zapomínám, kam jsem si dal klíče, vytvořím si rutinu, jak tuto situaci řešit. Je to jednoduché, ale účinné řešení, které vyžaduje cvik (a pamatování si, že je třeba ho zavést): dávat klíče vždy na stejné místo.
Nebo když si chci zapamatovat něčí jméno, zajistím, abych při setkání s dotyčnou osobou vyvinul zvláštní úsilí, abych zaregistroval její tvář, vyslovil nahlas její jméno a případně se pokusil spojit si ho s někým jiným stejného jména. (Jednou z předností bývalého amerického prezidenta Billa Clintona coby charismatického politika prý bylo, že si vždy pamatoval jména lidí – ale to by se jistě neobešlo bez určité míry záměrného soustředění)
A když si vzpomenu na naprosto šťastnou dovolenou a potlačím negativní příhodu na letišti, vlastně mi to pomůže cítit se lépe sám se sebou a se svými zážitky. Negativní aspekt jsem podvědomě vystříhal, abych si vytvořil pozitivnější vzpomínku.
Dalším zajímavým příkladem tohoto druhu blahodárné „sebeeditace“ je situace, kdy si dlouhodobě žijící páry řeknou se svou druhou polovičkou: „Dnes tě miluji víc než včera“. Když psychologové tento koncept zkoumali, zjistili, že není zcela pravdivý. Naopak zjistili, že dlouhodobé páry mají vůči sobě závazek, který je důležitý pro jejich osobní pohodu. Pokud tedy cítím, že tě miluji víc než včera, je to v konečném důsledku prospěšné pro pozitivní pocit ze sebe sama – i když to není objektivně pravda.
Pamatuj, abys zapomněl
Paměť většiny lidí pravidelně selhává, a to proto, že naše mysl má omezenou schopnost zpracovat všechny informace v našem okolí. Jednoduše není možné, abychom si pamatovali vše, co jsme zažili.
Jsou však vzácné případy lidí, kteří tvrdí, že mají „superpaměť“. Pamatují si například, jaké bylo počasí 6. března 2016, nebo co měli k obědu 15. září 2004. Jeden z těchto „superpamětníků“ popsal tuto schopnost jako „kletbu, která se mi v hlavě přehrává pořád dokola“.
Reálné zapamatování si všeho by bylo zdrcujícím zážitkem. Pro většinu z nás je tedy zapomínání věcí nejen normální – ale i žádoucí.
Pravidelné výpadky paměti lze často záměrně a metodicky překonat, zatímco změny v paměti v průběhu času jsou často způsobeny tím, že si lidé udržují pozitivní pocit ze sebe sama. A to stojí za zapamatování.