Zjištění, že Anne Franková byla bisexuální, mění pravidla hry

Alma via JTA – Stejně jako mnoho amerických dětí jsem poprvé četla deník Anne Frankové ve škole. A stejně jako mnoho amerických dětí jsem nevěděla, že jsem četla první, cenzurované vydání tohoto slavného díla.

Ve skutečnosti existuje kompletní a nezkrácené druhé vydání. Toto vydání vyšlo před dvaceti lety, ale anglicky mluvící čtenáři se s ním často nesetkávají. Tím vším chci říct, že když jsem si konečně přečetl necenzurovanou verzi, opravdu jsem nebyl připraven na to, že jsem zjistil, že Anne Franková zcela jasně píše o své náklonnosti k chlapcům – a dívkám.

Moje první reakce na toto zjištění byla zlost. Anne Franková byla bisexuální? V díle, které jsem nevědomky četla jako dítě, byla bisexuální osoba? Když jsem právě zjišťovala, že se mi líbí dívky i chlapci, existovala skutečná, reálná osoba, která mi mohla říct, že tyto pocity jsou přirozené?“

Tento hněv rychle vystřídal smutek. Na zastoupení záleží a zjištění, že mi toto zastoupení bylo odepřeno, když jsem ho nejvíce potřeboval, bylo až příliš bolestné.

Když tento smutek odezněl, mou další reakcí byl hněv, tentokrát jako židovského konvertity. Když jsem se jako teenager poprvé začal zajímat o judaismus, zjišťoval jsem také, že nejsem zcela cisgenderový ani heterosexuální. Žádné jiné queer Židy jsem neznal. I když jsem uvažoval o tom, že bych chodil na kurzy a konvertoval k judaismu, nepřipadalo mi to pro mě jako queer člověka vhodné. Trvalo mi mnoho let, než jsem si uvědomil, jak moc jsem se mýlil – že mě judaismus přijme takového, jaký jsem. Ale co kdybych před všemi těmi lety věděl, že queer Židé existují, že existovali vždycky? Jaký by to mělo dopad na můj život?“

Nikdy si neuvědomíme dopad zastoupení, dokud ho neprožijeme. Možná logicky chápeme, že ano, reprezentace je samozřejmě dobrá věc, ale to husí kůži nahánějící vzrušení nemůžeme skutečně pochopit, dokud to sami nezažijeme. Pro některé lidi nemusí mít reprezentace vůbec žádný dopad nebo jen malý dopad v jinak běžném životě. Pro člověka, který má tak málo vzorů, jako jsem měl já, je reprezentace vším.

V životě jsem toužil po reprezentaci pro každý aspekt své identity. Není možné necítit palčivě tyto ztracené možnosti, když pro sebe objevím slova Anny Frankové:

„Vzpomínám si, že když jsem jednou spala s přítelkyní, měla jsem silnou touhu ji políbit a že jsem to udělala… Upadám do extáze pokaždé, když vidím nahou postavu ženy, například Venuše… Kdybych tak měla přítelkyni!“

Ty síly jsou tak absolutní. Anna věděla, co chce, a nestyděla se to napsat. Ta síla a jistota by pro mě znamenala celý svět.

Ale jakmile opadl počáteční šok a smutek, zůstal ve mně úplně jiný pocit: váhavost. Queer jedinci často reagují vášnivě na zjištění, že historické postavy byly také queer. Mnozí z těchto jedinců by se přiznali, kdyby to tehdejší společnost umožňovala.

Někteří z těchto jedinců se však možná nepřiznali. Někteří možná považovali za neuvěřitelné narušení soukromí mluvit o své sexualitě a genderové identitě na veřejnosti. A tak jsem se přistihl, že přemýšlím, na čem nám jako komunitě záleží více, zda na pocitu reprezentace, nebo na respektování soukromí zesnulé osoby. Na čích potřebách tu záleží?“

Anne Franková ve svém deníku zcela jasně vyjádřila přání stát se jednou spisovatelkou, ale to není souhlas s tím, aby byl její deník zveřejněn. Netušíme, jak by se cítila, kdyby byly její pocity a zážitky zveřejněny bez jejího souhlasu. Není pochyb o tom, že její deník měl nesmírně pozitivní kulturní dopad, ale my na něj rozhodně nemáme nárok. Annina slova jsou jen její a po její smrti nemůžeme mluvit za ni. Můžeme se pouze rozhodovat a pochopit, že neexistují jednoduché odpovědi.

Jestliže je problematické již zveřejnění deníku Anny Frankové, o kolik více jsou problematické její osobní úvahy o její sexualitě? Někdy mi připadá jako neuvěřitelné narušení soukromí, když vezmu slova dítěte o její identitě a použiji je jako inspiraci pro sebe. Tato dívka byla zavražděna za to, kým byla. Její identita byla to jediné, co měla, a bylo jí to odebráno. Nemám právo vzít si ji znovu.

Být queer znamená být věrný sám sobě a Anne k tomu nikdy nedostala příležitost. Místo toho její slova vytvářejí neúplný dojem identity, která nikdy nedostala šanci vyrůst. Měli bychom se kvůli tomu cítit rozporuplně. Odkaz Anny Frankové, stejně jako všech historických postav, je chaotický a na tyto rozporuplné emoce neexistují jednoduché odpovědi.

Možná právě tuto chaotičnost bychom měli skutečně přijmout, když si 12. června připomínáme její 90. narozeniny. Ano, zanechala nám inspiraci, ale také více otázek než odpovědí. Jaký dokonalý odkaz pro začínajícího autora, koneckonců.