Alchymisté, kteří vybudovali obory chemie, metalurgie, farmacie a medicíny
Alchymie a alchymisté položili základy oborů chemie, hornictví a metalurgie, farmacie a medicíny. Až příště půjdete do ordinace lékaře, věnujte pozornost symbolu medicíny, kaduceu – dvěma hadům vinoucím se kolem okřídlené hole. Je odvozen od Herma Trismegista neboli Trojjediného Herma, který je považován za otce alchymie.
Všechny prvky v našem vesmíru vznikly hvězdnou nukleosyntézou, při níž se ve hvězdě v důsledku termojaderných reakcí za účasti vodíku a helia vytvářejí prvky až po železo. Prvky těžší než železo vznikají v supernovách.
Další forma transmutace nastává, když radioaktivní prvky podléhají rozpadu alfa nebo beta, například draslík-40 se přirozeně rozpadá na argon-40.
Přirozený rozpad draslíku na argon-40 je způsoben rozpadem draslíku. Cílem alchymistů byla chrysopoeia, přeměna obecných kovů ve zlato.
Historie alchymie
Historii alchymie lze rozdělit do pěti období: řecko-egyptské, arabské, latinské středověké, raně novověké a novověké.
Alchymie byla poprvé praktikována během prvního století našeho letopočtu. Tehdy bylo centrem vědění egyptské město Alexandrie a právě tam se mísily filozofie pythagorejství, platonismu, stoicismu a gnosticismu.
Jméno Hermes Trismegistus je odvozeno od boha Thotha. Je to tentýž Thoth, kterého si velmi oblíbil okultista Aleister Crowley. V prvním století našeho letopočtu napsal Hermes Trismegistus „dvaačtyřicet Hermových knih“, které pokrývají všechny oblasti vědění a jsou považovány za základ alchymistického poznání.
Největším alchymistou té doby byl Zosimos z Panopole, který své dílo vytvořil kolem roku 300 našeho letopočtu. Zosimos byl pravděpodobně prvním feministou, mnoho svých spisů adresoval žákyni Theosebei a chválil dřívější práci Marie Židovky, rané alchymistky. Její odkaz se k nám dostal v podobě bain-marie nebo bagno maria, které se používají ve francouzské a italské kuchyni.
Zosimos věděl, že zahřáté páry kalamínu, zeminy obsahující zinek, mohou měď pozlatit tím, že ji přemění na mosaz, což je slitina zinku a mědi. Věděl také, že páry rtuti a arzenu bělí měď do stříbrné barvy.
V roce 292 n. l. potlačil římský císař Dioklecián povstání v Egyptě a nařídil spálit všechny alchymistické knihy. Jediné egyptské alchymistické texty, které se dochovaly, jsou Stockholmský papyrus a Leydenský papyrus, které pocházejí z let 250 až 300 n. l. Obsahují recepty na barvení a výrobu umělých drahokamů, čištění a výrobu perel a výrobu imitace zlata a stříbra.
Arabské období
V 7. století n. l. přinesl Chálid ibn Jazíd alchymii z Alexandrie do islámského světa a zachoval řecké alchymistické texty. Řecké názory, že hmota se skládá z ohně, země, vzduchu a vody, se spojily se staroegyptskou vědou a výsledkem byla Khemia, řecký výraz pro Egypt. Přidáním arabského určitého členu al znamenala alchymie „černou zemi“, což odkazovalo na úrodnou půdu v údolí řeky Nil.
Na konci 8. století Džábir ibn Haján zavedl do alchymie vědeckou metodologii a používání experimentů v laboratoři. Džábir je považován za otce chemie. Navrhl také teorii korpuskularismu, podle níž se všechna fyzikální tělesa skládají z drobných částic neboli korpuskulí. To je více než tisíc let před objevem atomu.
Latinský středověk
Arabové přinesli alchymii do Španělska v průběhu 8. století. V roce 1144 pak Robert z Chesteru přeložil arabskou Knihu o složení alchymie do latiny. Další překlady pocházející ze španělského Toleda přinesly do Evropy nová slova, například alkohol a elixír.
„Jak nahoře, tak dole“ — hermetický axiom
Arabové věřili, že všechny kovy jsou tvořeny rtutí a sírou v různém poměru a že nižší neboli obecné kovy lze přeměnit na zlato pomocí látky známé jako kámen mudrců. Věřilo se také, že Kámen mudrců dokáže propůjčit nesmrtelnost.
Ve 12. století psal o alchymii a aristotelském myšlení francouzský filozof, teolog a logik Petr Abelard. Je to tentýž Abelard, který je známý svým milostným vztahem s Heloisou.
Po Abelardovi následoval anglický filozof a františkánský mnich Roger Bacon (1219 – 1292), který psal rozsáhlé práce na téma optiky, lingvistiky a medicíny. Bacon vytvořil pro papeže Klementa IV. své Velké dílo, které mělo sloužit jako univerzitní učební plán. Bacon považoval alchymii i astrologii za součást přírodní filozofie.
Koncem 13. století alchymisté experimentovali s chemickými látkami a prováděli pozorování a vytvářeli teorie o lékařských, farmaceutických a okultních tématech.
Raný novověk
V období renesance se švýcarský lékař, alchymista a astrolog Theophrastus von Hohenheim (1493 – 1541) stal známým jako Paracelsus. Jeho teorie spočívala v tom, že lidé musí mít v těle určitou rovnováhu minerálů a že na nemoci těla existují chemické prostředky, které je mohou vyléčit. Jinými slovy, jednalo se o první léky.
V této době alchymisté pracovali v hornictví, v prospektorství, v metalurgii, jako lékaři, v chemické výrobě a pracovali s drahými kameny. Zaměstnávaly je takové osobnosti jako císař Svaté říše římské Rudolf II. a skotský král Jakub IV.
Tycho Brahe (1546-1601) byl dánský astronom, astrolog a alchymista, který proslul svými přesnými astronomickými a planetárními pozorováními. Brahe nechal na své hvězdárně v Uraniborgu vybudovat laboratoř, aby mohl provádět své alchymistické výzkumy.
Německý alchymista 17. století Henning Brand si mohl nejvíce nárokovat nalezení nepolapitelného kamene mudrců. Brand experimentoval s lidskou močí, kterou vydestiloval až na bílý prášek, jenž na vzduchu vzplál. Brand ho pojmenoval po kameni mudrců, fosforu.