Beethovenova Symfonie č. 6 F dur, op. 68

Většinu známých názvů Beethovenových děl vytvořil někdo jiný než sám skladatel. Kritici, přátelé a vydavatelé vymysleli pro populární klavírní sonáty označení „Měsíční svit“, „Bouře“ a „Appassionata“. Jména významných mecenášů – arcivévody Rudolfa, hraběte Razumovského, hraběte Valdštejna – se vklínila do skladeb, které buď objednali, nebo které jsou jim věnovány, čímž si ti, kdo skladatele podporovali, vydobyli jakousi nesmrtelnost.

Beethoven sám přeškrtl nadpis „Bonaparte“ z titulní strany Třetí symfonie, ale později do ní napsal „Sinfonia eroica“ (Hrdinská symfonie) a je to kromě Šesté jeho jediná symfonie, která nese autentický název. Jistě, příběhy o „osudu klepajícím na dveře“ v Páté a sborovém finále Deváté podnítily programové asociace těchto děl, počínaje Beethovenovou vlastní dobou. Ale nakonec je to právě Šestá symfonie, „Pastorální“, která se svým záměrným, veřejně deklarovaným a často dosti slyšitelným mimohudebním obsahem nejvíce odlišuje od jeho ostatních a vlastně od téměř celé Beethovenovy instrumentální a klávesové hudby. Beethovenův plný název zní: „Pastorální symfonie aneb Vzpomínky na venkovský život.“

„Spíše vyjádření citu než obraz“

A přesto Šestá symfonie neaspiruje na úroveň hudebního realismu, jaký najdeme v dílech jako Berliozova Fantastická symfonie nebo v pozdějších tónových básních Richarda Strausse. V programu k její premiéře Beethoven slavně poznamenal, že „Pastorála“ obsahuje „spíše výraz citu než obrazu“. Již dříve se ohradil proti některým hudebním ilustracím v Haydnových oratoriích Stvoření (1798) a Roční doby (1801) s imitací bouře, žab a dalších jevů. Pravděpodobně by se příliš nezajímal o to, co později prosazovala a vytvářela „nová německá škola“ Berlioze, Liszta a Wagnera.

Beethovenova „Pastorální“ symfonie patří k tradici „charakteristických“ symfonií, sahající až do minulého století. Názvy jednotlivých částí, které Beethoven uvedl, se totiž velmi podobají názvům „Le Portrait musical de la nature“, kterou téměř o 25 let dříve napsal rýnský skladatel Justin Heinrich Knecht. (Je pochybné, že Beethoven znal hudbu této skladby, ale znal její názvy.) Roztroušené poznámky, které Beethoven zaznamenal ve svých náčrtech k symfonii, jsou objevné: „Posluchači by měli mít možnost objevovat situace / Sinfonia caracteristica-nebo vzpomínka na venkovský život / Veškerý obraz v instrumentální hudbě se ztrácí, pokud se příliš tlačí / Sinfonia pastorella. Každý, kdo má představu o venkovském životě, si může bez mnoha titulů sám rozeznat záměry skladatele / Také bez titulů bude celek rozpoznán jako záležitost spíše pocitová než malířská ve zvucích.“

Nehledě na hudební a estetické důsledky, které „pastorální“ symfonie vyvolává s ohledem na programní hudbu – klíčovou otázku pro debatu po zbytek století -, nesporně nabízí výmluvné svědectví o významu a síle přírody v Beethovenově životě. Skladatel si liboval v procházkách po okolí Vídně a téměř každé léto trávil na venkově. Když mu druhá Napoleonova okupace města v roce 1809 znemožnila odjezd, napsal svému nakladateli: „Stále si nemohu užívat života na venkově, který je pro mě tak nepostradatelný.“ Beethovenovy dopisy jsou skutečně plné prohlášení o významu přírody v jeho životě, například jeden z roku 1810: „Jak rád se budu chvíli toulat křovím, lesem, pod stromy, trávou a kolem skal. Nikdo nemůže milovat krajinu tak jako já. Neboť lesy, stromy a skály jistě vydávají ozvěnu, kterou člověk touží slyšet.“

Komponované symfonie

Beethoven psal „Pastorálu“ především na jaře a na podzim roku 1808, i když některé náčrty pocházejí již z dřívějších let. Její kompozice se částečně překrývala s kompozicí Páté symfonie, kterou lze považovat za její neidentické dvojče. Nejenže obě měly stejné období vzniku a stejné dedikanty (hrabě Razumovský a kníže Lobkowitz), ale byly také vydány v rozmezí několika týdnů na jaře 1809 a měly společnou premiéru (v opačném pořadí a s prohozenými čísly).

Příležitostí byl Beethovenův slavný koncertní maraton 22. prosince 1808 v Theater an der Wien a byl to jediný případ, kdy premiéroval dvě symfonie společně. Na programu bylo navíc také první veřejné provedení Čtvrtého klavírního koncertu, dvou částí ze Mše in C, koncertní árie Ah! perfido a „sborové“ Fantazie. Zprávy uvádějí, že vše nedopadlo dobře, protože hudebníci hrající po omezené zkoušce se náročnou novou hudbou prodírali a během „sborové“ fantazie se vše rozpadlo. Ačkoli se Pátá a Šestá symfonie od sebe celkovou náladou nesmírně liší, jsou zde pozoruhodné styčné body, jako například inovace v instrumentaci (opožděné a dramatické uvedení pikoly a trombonů ve čtvrtých větách) a spojení závěrečných vět.

Blíže

Beethovenovy popisné názvy vět pro „Pastorální“ byly před premiérou zveřejněny publiku. První část, „Probuzení veselých pocitů po příjezdu na venkov“, navazuje na dlouhou hudební tradici pastorální hudby. Od úvodního dronu otevřené kvinty ve spodních smyčcích až po žoviální kodu má rozvolněné a často opakující se tempo věty daleko k intenzitě Páté symfonie. Druhá věta, „Scéna u potoka“, obsahuje slavné ptačí volání: flétna pro slavíka, hoboj pro křepelku a dva klarinety pro kukačku (Berlioz tento efekt okopíroval pro dva z ptáků v pastorální třetí větě své Fantastické symfonie).

Jedná se o jedinou Beethovenovu symfonii s pěti větami, přičemž poslední tři vedou jedna do druhé. Třetí se jmenuje „Veselé shromáždění sedláků“ a naznačuje městskou kapelu omezených schopností hrající taneční hudbu. Tanec je přerušen „Bouří, bouří“, která se blíží z dálky a zlověstné dunění ustupuje plné zuřivosti hromů a blesků. Bouře je mnohem intenzivnější než jiné známé bouře – například od Vivaldiho a Haydna – a předznamenává pozdější bouře od Berlioze a Wagnera. Stejně jako se bouře postupně blížila, tak i pomíjí a zanechává několik rozptýlených okamžiků rozruchu, než „Pastýřská hymna – Šťastné a vděčné pocity po bouři“ dílo uzavře. Bez ohledu na Beethovenovy deklarované záměry se zdá, že tato hudba funguje jak na deskriptivní, tak na expresivní úrovni, čímž od své doby podněcuje spory o tuto problematiku

.