Chlupatý nautilus znovuobjevený a natočený po 30 letech – National Geographic Society Newsroom

Petr Ward, stipendista National Geographic/Waitt

Je opravdu příjemné vidět po dlouhé nepřítomnosti starého přítele.

Třicet let po objevu chlupatého, slizkého Allonautilus scrobiculatus jsem se vrátil na Papuu-Novou Guineu, abych zjistil, zda tato pozoruhodná živá fosilie přežila desetiletí lovu ulit a degradace životního prostředí, které tyto živé fosilie a jejich nejbližší příbuzné přivedly na pokraj vyhynutí.

Nejenže jsme je našli, ale také jsme pořídili první digitální snímky živých fosilií ve volné přírodě a připojili k nim sledovací zařízení, která odhalují některá z nejstarších a nejhlubších tajemství jejich přežití.

Jméno jako žádné jiné

„Nautilus“. Název vyvolává představy Julese Verna a námořnictva Spojených států s první atomovou ponorkou a mezi nimi se skrývá samotný živočich, který dal jméno.

Mezi biology je to právě tento živočich, který inspiruje nejvíce, a to z prostého důvodu, že se zdá být jedním z největších přeživších na planetě Zemi: živoucí zkamenělinou.

Původem z populace, která se poprvé objevila na konci 530 milionů let staré kambrické exploze, kdy se v globálním oceánu naší planety poprvé objevil živočišný život, přečkali hlavonožci dobré i zlé časy, včetně časů opravdu velmi, velmi zlých: velká masová vymírání, krátké časové intervaly, kdy většina druhů na Zemi vyhynula. Proto jsou přeživší, jako je nautilus, vědou uctíváni.

Naneštěstí je právě popularita jejich krásných, ikonických, spirálovitě stočených a vnitřně komorovaných schránek ohrožuje nejvíce, více než meteority z vesmíru, globální sopky znečišťující atmosféru nebo dokonce dlouhotrvající doby ledové. Přežít masové vymírání je jedna věc. Něco úplně jiného je přežít globální rozšíření a rostoucí počet lidí a naši touhu po mušlích a levných cetkách z nich vyrobených.

Nyní musí nautilusové čelit další výzvě: lidské touze po kovech, které se nejhojněji vyskytují na mořském dně, jež tito dávní přeživší nazývají svým domovem. A navzdory všem těmto hrozbám a dlouhé historii nautiloidů o nich stále vznikají fascinující objevy.

Druhý nautilus

Na většině míst na Zemi se nautily vyskytují v hloubkách od 300 do tisíce metrů. Žijí jednotlivě (nikdy ne v hejnech), rostou pomalu (trvá jim až 15 let, než dosáhnou plné velikosti a reprodukčního věku) a nikdy nejsou příliš hojní, protože pomalu proplouvají hlubokomořským dnem a hledají na dně mršiny.

Na všech místech na Zemi, kromě jediného, se na jedné lokalitě vyskytuje pouze jediný druh nautiluse.

Na severovýchodě od hlavního ostrova Papua-Nová Guinea, podél pobřeží ostrova Manus, který na počátku dvacátého století proslavila americká antropoložka Margaret Meadová, se však nachází nejen známý nautilus komorový (rod: Nautilus, druh: pompilius), ale jižně od ostrova Manus i druhý druh. Ten byl poprvé spatřen živý v roce 1984 a bylo zjištěno, že se tak překvapivě liší anatomií schránky a měkkých částí, že mu bylo v roce 1997 dáno zcela nové rodové jméno: Allonautilus (a druhové jméno scrobiculatus). A pak, po dalších 30 let, už nebyl spatřen.

Nedávno National Geographic a americká Národní vědecká nadace (polární programy) sponzorovaly expedici zpět na místo, kde byl Allonautilus naposledy spatřen, a týmu se jej podařilo nově najít.

Mise:

Cílem této cesty bylo v nejširším měřítku zjistit, zda vůbec ještě existují. Byl jsem organizátorem cesty, ale nemohl bych ji uskutečnit bez Grega Barorda, jehož nedávný doktorát z biologie nautilů mění naše chápání tohoto živočicha; Ricka Hamiltona z The Nature Conservancy, který tráví většinu svého života ochranářskou vědou v Melanésii; a Manuai Matuwae, místního šéfa ochrany přírody pro oblast ostrova Manus a skutečného hybatele naší terénní práce.

Moje předchozí terénní práce na Filipínských ostrovech, kterou jsme s Gregem uskutečnili během čtyř cest od roku 2011 do začátku roku 2014, již ukázala, že místní populace Nautilus na Filipínách byly vyloveny až do vyhubení, a panovala obava, že totéž se možná stalo i Allonautilu v PNG za třicet let, kdy byl naposledy spatřen živý. Kromě toho však bylo cílem v případě nálezu pořídit první digitální fotografie, první živá videa a hlavně získat malé kousky masa pořízené nesmrtícím způsobem, aby nové a výkonné DNA techniky moderní genetiky mohly lépe porozumět těmto živočichům.

Dalším cílem bylo, téměř ironicky, použít kousky krunýře odebrané z živých nautiloidů ve velmi teplém tropickém prostředí, abychom lépe porozuměli dávným nautiloidům, kteří žili těsně před a po velkém křídovo-paleogenním masovém vymírání v Antarktidě, což je pro nás terénní pracovníky opravdu velmi chladné prostředí, když jsme nyní dole.

Živé fosilie a zkameněliny

Na čtyřech delších terénních exkurzích sponzorovaných Polárními programy jsem se zamýšlel nad problémem, proč fosilní nautiloidi, tak běžní na našich antarktických terénních lokalitách, přežili katastrofální masové vymírání před 65 miliony let, kterým skončila křída, zatímco jejich blízcí dvojníci, amoniti (rovněž hlavonožci s komorovými schránkami), zcela vyhynuli. Jedna skupina žije, druhá vymírá. Jak se slavně ptal velký a bohužel nedávno zesnulý paleontolog David Raup: „Byly to dobré geny? Nebo prostě jen štěstí?“

Tuto otázku nám částečně umožnila vyřešit terénní práce v Antarktidě a právě velkorysost National Geographic a Waittovy nadace i polárních programů NSF umožnila uskutečnit tuto současnou cestu, přičemž tamní vedoucí vědci pochopili, že přítomnost je skutečně klíčem k minulosti; že musíme studovat také žijící potomky, stejně jako křídové mrtvé, což nás přivedlo k tomuto studiu současného Nautila a jeho bratrance Allonautila na jediném známém místě, kde se oba vyskytují.

Vysílání jejich tajemství z hlubin

Dále byly do terénu přivezeny dvě další techniky, které v roce 1985 nebyly k dispozici: videokamery do hlubin a malé akustické vysílače, které bylo možné připevnit na krunýř. Pokud by byly tyto vysílače sledovány nad hlavou ve dne i v noci z malých člunů vybavených vhodnými elektronickými přijímači, získaly by neocenitelné informace o zvycích, hloubkách a dokonce i teplotách, při kterých Nautilus a Allonautilus žijí ve stejném společném prostředí hlubokých útesů

Což vedlo k našemu každodennímu životu. Pracovali jsme nepřetržitě, Rick, Manuai a Greg se střídali se mnou, když jsme ve dne v noci seděli v malých člunech, abychom získali signály našich označených nautilusů, kteří žijí svůj život hluboko pod hladinou, ale informují nás o hloubkách, poloze a teplotách, v nichž žijí, po šest dní a pět nocí v kuse. Horko bylo silně úmorné, odpoledne se dalo sotva dýchat; a právě v takových chvílích mohou společníci učinit strádání snesitelným – jiní žijí stejné útrapy a nestěžují si.

Velkou radostí byly chvíle, kdy jsme vyzvedávali naše pasti, abychom našli nautilusy, chvíle, kdy jsme s nimi plavali, a zejména když jsme vytáhli z moře naše obrovské, těžké hlubinné videosystémy a rozložili se na trávníku na našem malém ostrově. Shromáždili jsme celý náš čtyřicetičlenný klan a sledovali premiéru každého dvanáctihodinového filmu z předchozí noci (přehrávaného rychleji než obvykle), abychom viděli, jak nautilusové, hlubinní žraloci a jiné ryby a bezobratlí všeho druhu pochodují do zorného pole kamery a hledají bohatou rybí návnadu připevněnou k jejímu jasnému světlu.

Nautilus pompilius (vlevo) a Allonautilus scrobiculatus (vpravo) plují společně, jako nikde jinde na Zemi. (Foto: Peter Ward)

Naštěstí (a navzdory útrapám práce z malých člunů v rovníkovém horku a vlhku, které si pohrávají s veškerou elektronikou, počítači a fotoaparáty) byly všechny cíle splněny. Žádný z nautilů, které jsme viděli nebo krátce sbírali, nebyl „obětován pro vědu“ (tj. zabit a naložen do alkoholu pro případnou existenci na muzejní polici).

Údaje a fotografie nám říkají, že oba tito nautiloidní hlavonožci stále existují. Možnou špatnou zprávou je, že jejich životní prostředí – tato část Papuy-Nové Guineje, kde žijí ve světě ojedinělé dva rody nautiloidních hlavonožců – bude brzy určeno k rozsáhlé hlubinné těžbě, při níž bude vybagrováno mořské dno, nad nímž tito dávní přeživší stále žijí.

Ale jak dlouho ještě?