Bofill, Angela

Zpěvačka

Před érou dominance hip-hopu se v playlistech současných městských rádií v 80. a na počátku 90. let objevovala vokální hudba, která se pohybovala poblíž hranice mezi jazzem a R&B a volně se pohybovala oběma směry. Jednou ze stálic vokálního jazzu a městské hudby v těchto letech byla Angela Bofill, jejíž atletický hlas a rozsah tři a půl oktávy byly znakem jejího hudebního vzdělání a jazzových ambicí. Bofillová však byla soulovou zpěvačkou s přízemní vášní. „Když si má vybrat mezi emocionální bezprostředností a technickou vybroušeností, téměř nevyhnutelně volí emoce,“ napsal v roce 1982, na počátku umělčiny kariéry, kritik New York Times Stephen Holden. Deset Bofillových alb u vydavatelství GRP, Arista, Capitol, Jive a Shanachie dohromady definuje oblast sofistikovaného afroamerického popu.

Schopnost Bofillové snadno přecházet ze stylu do stylu měla částečně kořeny v jejím multikulturním původu. Narodila se 2. května 1954 v newyorské čtvrti Bronx jako dcera kubánsko-amerického otce francouzského původu a matky narozené v Portoriku. „Myslím, že vyrůstat v rodině, která měla různé barvy pleti, bylo opravdu hezké, protože neexistovaly žádné otázky ohledně rasy – byli jsme prostě lidé,“ řekla Bofillová Cheryl Jenkins Richardsonové z deníku Chicago Sun-Times. Hudba, kterou Bofillovi poslouchali, byla také různorodá: od Arethy Franklinové, vokální skupiny Platters a Rolling Stones až po latinskoamerické hvězdy Tita Puenteho a Celii Cruzovou. Bofillův otec v mládí zpíval s kubánským kapelníkem Machitem.

Bofill začal zpívat ve čtyřech letech a ve dvanácti psát písně. Začala směřovat k hudební kariéře a během studia na střední škole založila skupinu Puerto Rican Supremes. Jako hlavní sólistka newyorského sboru All-City Chorus měla Bofillová vynikající hlas. Během studia na vysoké škole studovala klasický zpěv a uvažovala o tom, že se stane operní pěvkyní. Navštěvovala Hartt College of Music v Hartfordu ve státě Connecticut, poté přestoupila na Manhattan School of Music a v roce 1976 získala bakalářský titul z hudby. Vystoupení s místní latinskoamerickou skupinou Ricardo Morrero & the Group jí pomáhala platit účty za studium a také vystupovala se sborem slavného Dance Theater of Harlem. Později, v klidných obdobích své kariéry, se Bofillová živila poskytováním lekcí zpěvu.

To, co Bofillovou postrčilo zpět do popové sféry, byla ochutnávka úspěchu: s Morrerem natočila singl „My Friend“ a získala za něj cenu latinskoamerické zpěvačky roku od časopisu Latin New York. Sama napsala písně, a dokonce i jazzovou suitu. Poté, co vystoupila v Madison Square Garden s legendárními jazzmany Stanem Getzem a Bennym Goodmanem, začala Bofillová přitahovat pozornost nahrávacích společností. Její mnohostranný talent zapůsobil i na vedoucí pracovníky; příležitostně psala vlastní hudbu. Jazzový flétnista Dave Valentin, Bofillové přítel ze střední školy, jí otevřel cestu k podpisu smlouvy s jeho vydavatelstvím GRP a v roce 1978 vyšlo Bofillové debutové album Angie.

Toto album a jeho následovník Angel of the Night (1979) přinesly silné singly jako „This Time I’ll Be Sweeter“ a „I Try“ a získaly vysílání rozhlasových stanic s jazzovým R&B formátem, který brzy dostal název „Quiet Storm“. V roce 1979 už koncerty Bofillové plnily středně velké sály, například Constitution Hall ve Washingtonu, D.C. Bofillová intenzivně koncertovala ve Spojených státech i v Evropě a ohromila hudební publicisty silou a rozsahem svého hlasu. Nemohli se mezi sebou shodnout, zda má být Bofillová klasifikována jako sopranistka nebo altistka, protože se stejně dobře cítila v rezonančních spodních rejstřících svého hlasu i na jeho stratosférickém vrcholu.

Angel of the Night se dostala do první desítky albového žebříčku Billboardu R&B a v roce 1980 podepsala Bofillová smlouvu s vydavatelstvím Arista, tehdy jedním z nejžhavějších labelů v oblasti městské hudby pod vedením jeho prezidenta Clivea Davise, který byl citlivý na hity. První dvě alba Bofillové pro Aristu, Something About You (1981) a Too Tough (1983), znamenala vrchol její popularity. V tomto období vládla městskému éteru skupina ženských vokálních div – Deniece Williamsová, Melba Mooreová a později mladá Anita Bakerová, ale byla to právě Bofillová, kdo svou směsicí jazzové vokální improvizace a R&B údernosti přilákal na koncerty davy. Album Too Tough s titulní skladbou a dalšími písněmi, které produkoval mistr jazz-popu Narada Michael Walden, se dostalo do první desítky singlového žebříčku Billboardu R&B a pět ze šesti Bofillových alb do roku 1984 strávilo různě dlouhou dobu také v popové top 100.

Bofill měl velký vliv na Bakerovou a na novější generaci vysokooktanových zpěvaček, mezi které patřily Whitney Houston a Mariah Carey. V důsledku této nové konkurence a také obratu městské hudby k hip hopu a syrovějším stylům R&B popularita Bofill v polovině 80. let poněkud poklesla. Po mírně úspěšných albech Teaser (1983), Let Me Be the One (1984) a Tell Me Tomorrow (1985) přešel Bofill ke Capitolu, kde vydal alba Intuition (1988) a Love Is in Your Eyes (1991).

V té době se Bofillovy priority změnily. Vdala se a měla dceru Shaunu, která počátkem roku 2000 mluvila o vlastní hudební kariéře. Bofillová v 90. letech dělila svůj čas mezi východní pobřeží a severokalifornský Sonoma County, kde se nakonec usadila na plný úvazek. Přitahovaly ji přírodní krásy této oblasti a také zdravé návyky jejích obyvatel, neboť se stala zastánkyní konzumace výhradně tepelně neupravených potravin. Bofillová se podepsala pod tvrzení, že tato strava napomáhá dlouhověkosti, a poukázala i na bezprostřednější výhody. „Zní to trochu nechutně, ale rozhodně je v mém životě méně hlenu,“ řekla spisovateli listu Washington Post Richardu Harringtonovi, „a díky tomu zní můj hlas určitě o dost čistěji.“

Kritici i fanoušci, kteří Bofillovou slyšeli na koncertech v 90. letech a na začátku nového tisíciletí, uváděli, že její hlas neztratil nic ze své síly. Dvě nová alba Bofillové, I Wanna Love Somebody (1993) a Love in Slow Motion (1996), vyšla na značkách Jive, respektive Shanachie. Jedním z ukazatelů přetrvávajícího vlivu Bofillové bylo začlenění její písně „Gotta Make It Up to You“ do hitu Faith Evans „Life Will Pass You By“ z roku 1998. Její fanouškovská základna a koncertní šňůra přesáhly hranice Spojených států a rozšířily se do Japonska a na Filipíny. Na začátku roku 2000 zůstala v kontaktu se svými jevištními kořeny a účinkovala v několika gospelových muzikálech. Několik jejích klasických alb bylo znovu vydáno. Bofillová vystupovala v newyorském klubu Blue Note a dalších špičkových amerických jazzových klubech a v létě 2005 byl jednou z jejích mnoha zastávek newyorský festival Women in Jazz.

Pro záznam …

Narozena 2. května 1954 v Bronxu ve státě New York; francouzsko-kubánského a portorikánského původu; vdaná; děti: Shauna. Vzdělání: Navštěvoval Hartt College of Music, Hartford, CT; Manhattan School of Music, bakalářský titul, 1976.

Vystupoval s Ricardo Morrero & the Group, konec 70. let; podepsal smlouvu s vydavatelstvím GRP; vydal debutové album Angie, 1978; podepsal smlouvu s vydavatelstvím Arista, 1980; vydal hitová alba Something About You (1981) a Too Tough (1983); později nahrával pro vydavatelství Capitol, Jive a Shanachie; rozsáhlá mezinárodní koncertní turné.

Odměny:

Adresy: časopis Latin New York, nejslibnější nová zpěvačka, 1979: Nahrávací společnost: Sony/BMG, 550 Madison Ave., New York, NY 10022. Webové stránky-Angela Bofill Oficiální webové stránky: http://www.angelabofill.com.

Vybraná diskografie

Angie, GRP, 1978; reissued, Buddha, 2001.
Angel of the Night, GRP, 1979; reissued, Buddha, 2001.
Something About You, Arista, 1981; reissued, BMG Heritage, 2002.
Too Tough, Arista, 1983.
Teaser, Arista, 1983.
Let Me Be the One, Arista, 1984.
Tell Me Tomorrow, Arista, 1985.
Best of Angela Bofill, Arista, 1986.
Intuition, Capitol, 1988.

I Wanna Love Somebody, Jive, 1993.
Love in Slow Motion, Shanachie, 1996.
Definitive Collection, Arista, 1999.
Platinum & Gold Collection, BMG Heritage, 2003.

Zdroje

Periodika

Billboard, 6. března 1993, s. 22; 9. března 1996, s. 18.

Boston Globe, 12. dubna 1983, s. 1.

Chicago Sun-Times, 16. ledna 1987, s. 54.

Essence, červen 1993, s. 48.

Milwaukee Journal Sentinel, 11. října 1997, s. 8.

New York Times, 11. února 1982, s. C15.

New York Post, 2. září 2005, s. 62.

News & Record (Piedmont Triad, NC), 1. října 1998, s. 8.

Ottawa Citizen (Kanada), 14. listopadu 1998, s. E13.

People, 28. března 1993, s. 22.

USA Today, 28. února 1989, s. D5.

Washington Post, 23. ledna 1979, str. B8; 25. března 1983, s. 36; 1. května 1992, s. N15; 18. srpna 2001, s. C5; 9. ledna 2004, s. T8.

Online

„Angela Bofill,“ All Music Guide, http://www.allmusic.com (4. září 2005).

Oficiální webové stránky Angely Bofill, http://www.angelabofill.com (4. září 2005).