Narozeninový příspěvek Adele' vyvolal nepříjemnou posedlost… opět

Násobná držitelka Grammy, která v úterý oslavila 32. narozeniny, poděkovala fanouškům za jejich „lásku“ a vyjádřila uznání nezbytným pracovníkům a prvním respondentům, které nazvala „anděly“ za to, že riskovali své životy během pandemie koronaviru.

Ale fotografie, která od té doby získala více než 170 000 komentářů a za 24 hodin od svého zveřejnění vyvolala desítky článků, se všechny soustředily na jednu věc: na její zjevné zhubnutí o 45 kilogramů.

O tom, že Adele zhubla, jsme věděli už v prosinci, ale tohle bylo poprvé, kdy se nám ukázala pořádně – v krátkých černých šatech obepínajících postavu a na podpatcích. Což znamená jednu nepopiratelnou věc: líbí se jí, jak vypadá. A proč by neměla? Vypadá skvěle a navíc šťastně. Tisíce fanoušků, z nichž mnozí byli známé osobnosti, ji chválili za to, že vypadá „úžasně“.

Ale aktivisté bojující za obraz těla namítali, že chvála jejího hubnutí je „tlustofobní“ a že jakákoli pozornost za hubnutí, tak zněl argument, jen posiluje myšlenku, že štíhlá těla jsou prostřednictvím škodlivého narativu snímků „před“ a „po“ jediným typem těl, která stojí za oslavu.

Tímto argumentem se prolíná širší kritika, která je základem většiny toho, co dnes chápeme pod pojmem akceptace těla, a tou je otázka, proč vůbec věnujeme pozornost ženským tělům. Adele, stejně jako všechny ženy, je mnohem víc než jen její váha. Je proto nefeministické se o ní vůbec zmiňovat.

Projížděla Austrálií a střílela trička do davů a dřepících komárů a více než 600 000 lidí se s ní svezlo.

Je pravda, že naše kultura je skutečně nezdravě posedlá ženskými těly. A to těly štíhlými a bílými. Ale ironické na mnoha opusech je, že se zaměřují právě na váhu, i když nás ostatní nabádají, abychom se dívali jinam.

Na pozadí této veřejné diskuse probíhá i jiná diskuse. Probíhá ve skupinových chatech, zprávách a komentářích a nejlépe by ji asi vystihla citace Chrissy Teigenové, bývalé modelky ze Sports Illustrated, která se stala kuchařkou celebrit a která pod fotkou Adele napsala komentář: „Chci říct, děláte si ze mě srandu?“

To je ten politicky nekorektní diskurz, ten, který je trochu nedůvěřivý, že by někdo mohl zhubnout polovinu své tělesné hmotnosti. A možná chce zjistit, jak to dokázala (to už bylo zodpovězeno před několika měsíci – přestala pít, jíst sladkosti a více cvičit).

Ve všech těchto soukromých i veřejných diskusích je však třeba mít na paměti souvislosti. První je, že Adele není a nikdy nebyla „body positive“ vzorem. Nikdy se nechovala tak, jako by její tělo bylo součástí jejího marketingového arzenálu. To znamená, že ho ani neignorovala. Adele si oblékla Givenchy na předávání cen, Burberry na vystoupení a Stellu McCartney na převzetí MBE od královny.

Fobie z tuku je skutečnou a nebezpečnou součástí naší kultury, ale jak můžeme s jistotou vědět, zda na ní Adele někdy záleželo? Řekla, že chtěla být zdravá kvůli svému synovi Angelovi, kterému je nyní sedm let, a aby měla větší výdrž na turné. Věříme jí to? Nemohli bychom si to promítat?“

Mohla by část silných reakcí – pozitivních i negativních – být o tom, že Adele už není „jednou z nás“? Nebylo to vždy součástí jejího kouzla? Představa, že pila, kouřila a blekotala o Beyoncé, když vyhrávala Grammy?

Možná to, co cítíme, ve všech našich silně hlídaných srdíčkách, je, že Adele, se svým talentem, který se objevuje jednou za generaci, a majetkem 300 milionů dolarů, je nakonec celebritou.

Pravda je – a je to hořká pilulka ke spolknutí – ale my Adele nevlastníme. Nikdy nebyla naší spolehlivou tlustou kamarádkou, kterou bychom považovali za „vztahovačnou“ stejně jako Oprah a Khloe Kardashian. Možná je tahle část na nás. Protože je naivní si myslet, že samotná Adele by měla zůstat nezměněná pro naše pohodlí.

Ano, „před“ a „po“ je starý unavený narativ, který zplošťuje ženy do karikatur sebe samých. Ale možná stejně únavný je i tichý předpoklad, že žena, zejména ta, která je na očích veřejnosti, by měla být zbavena možnosti být na sebe hrdá, za svých vlastních podmínek, aniž by byla považována za „zaprodanku“.

Adele nepatří nikomu jinému než sobě. A není to nakonec něco feministického, co stojí za oslavu? Doufejme, že ano.

.