Alien Tort Claims Act in Danger: Implications for Global Indigenous Rights

Klíčová, dříve obskurní část americké legislativy, která umožňuje soudit porušování mezinárodního práva u amerických soudů, v současnosti čelí výzvě ministerstva spravedlnosti Johna Ashcrofta. Zákon o cizích deliktních nárocích (Alien Tort Claims Act, ATCA) využívají obhájci lidských práv k tomu, aby u amerických soudů žalovali údajné porušovatele mezinárodního práva žijící mimo území Spojených států, a v poslední době také k souzení amerických korporací obviněných ze souhlasu s nespravedlivými a nezákonnými praktikami nebo z napomáhání těmto praktikám při jejich zahraničních operacích. Toto právo je důležitým nástrojem obhajoby práv domorodých obyvatel a posilování jejich postavení a jeho ohrožení je vnímáno jako hrozba pro domorodé obyvatele usilující o spravedlnost po celém světě.

Zákon byl součástí prvního justičního zákona Spojených států, který podepsal prezident Washington v roce 1789. Jeho původní záměry zůstávají nejasné. Mnozí spekulují, že měl zabránit pirátům, aby hledali bezpečné útočiště na pobřeží USA, nebo zajistit fórum pro velvyslance, kteří se stali obětí napadení. Téměř dvě stě let se zákon téměř nepoužíval, dokud Peter Weiss, advokát zabývající se lidskými právy, nevyužil dávno zapomenutý zákon k soudu s paraguayským policejním úředníkem pobývajícím v Brooklynu za mučení a vraždu syna disidenta. Od té doby byl zákon použit proti údajným porušovatelům lidských práv žijícím nebo cestujícím ve Spojených státech, včetně filipínského prezidenta Ferdinanda Marcose, vůdce bosenských Srbů Radovana Karadžiče, jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče a zimbabwského prezidenta Roberta Mugabeho. Jeden z nejvýznamnějších případů ATCA podala Teresa Xuncax, příslušnice guatemalského národa Kanjobal, ve snaze pohnat k odpovědnosti generála Hectora Gramajo. Gramajo, bývalý guatemalský zástupce náčelníka generálního štábu, ředitel generálního štábu armády a ministr obrany, byl klíčovým strůjcem genocidní občanské války v zemi v 80. letech 20. století. Byl odsouzen v den své promoce na Harvardově Kennedyho škole vlády, kde na počátku 90. let studoval práva.

V posledním desetiletí zaznamenal ATCA obnovený zájem, protože se lidé po celém světě snažili pohnat americké korporace před soud za to, že vědomě umožňovaly nebo podporovaly porušování lidských práv a zhoršování životního prostředí mimo Spojené státy. Z velké části stáli v čele této iniciativy domorodí obyvatelé, kteří se snažili omezit těžební průmysl. V roce 1994 zažalovali původní obyvatelé Ekvádoru společnost Texaco za závažné znečištění amazonského pralesa a vážné onemocnění jeho obyvatel. V roce 1997 využila tohoto práva rodina Wiwa k podání žaloby na společnost Royal Dutch Shell Petroleum Company za napomáhání vyvraždění velkého počtu Ogonů žijících na půdě zničené touto společností, včetně zakladatele Hnutí za přežití lidu Ogoni (MOSOP) Kena Saro-Wiwy. O čtyři roky později obyvatelé Acehu, indonéské provincie, kterou v současnosti zmítá konflikt mezi Hnutím za svobodný Aceh (GAM) a indonéskou armádou, zažalovali společnost ExxonMobil s tím, že vědomě najala zkorumpovanou a notoricky známou krutou armádu k potlačení místních protestů. Colin Powell a ministerstvo zahraničí se vzácným, ale technicky právním manévrem pokusili případ zastavit zasláním strohého dopisu předsedajícímu soudci; na rozhodnutí soudu se stále čeká. Zatímco administrativa tvrdí, že žaloba představovala hrozbu pro spolupráci USA a Indonésie v oblasti protiteroristických opatření, kritici obviňují administrativu z hrubé obhajoby porušování práv ze strany spojenecké země a velké nadnárodní korporace.

Doe v. Unocal bude pravděpodobně prvním případem ATCA proti korporaci, který se dostane před soud; většina ostatních byla buď mimosoudně urovnána, nebo poslána k soudu do jiných zemí. V tomto případě stojí příslušníci barmských etnických menšin Karenů a Monů žijících v oblasti Tenasserim proti ropné společnosti se sídlem v El Segundu. Společnost Unocal je obviněna z toho, že najímala barmskou armádu na ostrahu svého ropovodu s vědomím, že armáda bude využívat nucené práce etnických menšin a že bude vraždit a znásilňovat obyvatele vesnic, kterými ropovod prochází. Případ se opírá o tvrzení, že společnost Unocal byla dobře informována o brutálních metodách barmské armády, a proto se podílela na jejích zločinech, když platila jejím vojákům za ostrahu svého projektu. Právníci žalobců poukazují na zprávu konzultantů společnosti z roku 1992, která výslovně uvádí, že armáda za těchto okolností „běžně využívá nucené práce“.

Příznivci společnosti Unocal a kritici současného využití ATCA, včetně pro-podnikatelských lobby a klíčových členů Bushovy administrativy, tvrdí, že zákon je špatně interpretován a funguje v rozporu se zájmy USA. Tento tábor argumentuje tím, že zvýšené investice v chudých zemích, které nemusí nutně dodržovat mezinárodní právo, budou z dlouhodobého hlediska prospěšné jak pro USA, tak pro obyvatele těchto zemí, neboť zvýšená privatizace a zahraniční investice mohou přinést demokratizaci a zvýšení prosperity. ATCA podle nich odrazuje korporace od investic, a proto ve výsledku poškozuje ty, kteří trpí pod utlačovatelskými vládami. Tato strana rovněž tvrdí, že tento druh žaloby brání zahraniční politice USA. Žalování spřátelených vlád za porušování lidských práv podle nich brání důkladnému protiteroristickému úsilí v zahraničí.

V tomto duchu podalo ministerstvo spravedlnosti jménem společnosti Unocal spis „přítele soudu“ (amicus curiae), který má ovlivnit jedenáctičlenný senát amerického odvolacího soudu pro devátý obvod, který zvažuje, zda případ pustit k soudu. Ve spisu argumentují, že americkým soudům nepřísluší zabývat se porušováním mezinárodního práva, a uvádějí, že „je úkolem politických složek, nikoli soudů, aby reagovaly (což vláda USA aktivně činí) a dosáhly jakékoli změny“. Ve spisu se o ATCA hovoří jako o „historickém přežitku“, který je nesprávně vykládán a aplikován na případy, které mají jen málo společného se Spojenými státy. Ministerstvo spravedlnosti uvádí, že zákon „vyvolává značný potenciál pro vážný zásah do důležitých zahraničněpolitických zájmů“. Předložením tohoto spisu se administrativa nejen hlásí k podpoře společnosti Unocal, ale také se snaží využít svého vlivu ke zvrácení zavedeného precedentu vytvořeného předchozími rozhodnutími a zabránit používání ATCA k pohnání porušovatelů práv k odpovědnosti.

Většina analytiků pochybuje, že se soudci devátého obvodu nechají tímto argumentem ovlivnit, protože si byli dobře vědomi postojů administrativy a podnikatelské lobby, když přijímali své původní rozhodnutí. Někteří, jako například ředitel soudních sporů organizace Earth Rights International Richard Herz, autor knihy „Litigating Environmental Abuses Under the Alien Tort Claims Act: a Practical Assessment“, varují, že vliv ministerstva spravedlnosti by mohl být mnohem silnější, pokud by se případ dostal k Nejvyššímu soudu USA. Varuje také, že by administrativa mohla využít svého vlivu k tichému vytvoření nové legislativy, která by ohrozila případy ATCA.

Herz, stejně jako mnoho dalších lidí z kruhů hájících lidská a environmentální práva, nesouhlasí s názory a kroky administrativy ohledně ATCA. Nejsilnější námitky zpochybňují tvrzení administrativy, že prosazování mezinárodních lidských práv je v rozporu s cíli zahraniční politiky USA. Zastánci ATCA, včetně původních obyvatel a jejich obhájců, ekologů, progresivních právních cechů, odborářů a dalších osob usilujících o sociální spravedlnost, tvrdí, že USA musí dodržovat především normy stanovené mezinárodním právem a neschovávat se za chatrná politická spojenectví se zneužívajícími vládami. Richard Herz vyzývá: „Pokud si myslíte, že prosazování lidských práv je nebo by mělo být zahraniční politikou USA, pak byste se měli zasadit o obranu podle ATCA“. Zastánci ATCA naznačují, že obrana mezinárodního práva je pragmatická; je v nejlepším zájmu Spojených států podporovat mezinárodní lidská práva, protože by to pro USA a celý svět vytvořilo méně nepřátelský a neklidný svět. Mnozí argumentují, že je pokrytecké odmítat stíhání porušovatelů lidských práv zapletených do údajného pronásledování teroristů, neboť tento názor popírá realitu teroru způsobeného státem.

Mnoho aktivistů se domnívá, že nedávný útok ministerstva spravedlnosti na ATCA pramení z kombinace pravicové ideologie a spojenectví se zneužívajícími vládami a podniky. Administrativa považuje myšlenku prosazování mezinárodního práva za odpornou a vidí v ní především přítěž a útok na spojence. Američtí vládní představitelé se také obávají dne, kdy bude zákon použit proti nim, jak by mohl být vykládán.

Pro domorodé národy, které usilují o uznání viny a odškodnění od své vlády nebo zahraničních korporací, představují snahy ministerstva spravedlnosti velmi reálnou hrozbu. Právo je jedním z mála fór, které marginalizovaným lidem umožňuje přímo se postavit svým utlačovatelům, a plní tak zásadní funkci v procesu nápravy minulých křivd a možná i prevence budoucích zločinů. Jednou z nejvýznamnějších předností práva je jeho schopnost dát mezinárodnímu právu „zuby“. Přítomnost a používání tohoto práva, zejména při jednání s nadnárodními korporacemi, dává klíčovým aktérům ekonomickou motivaci respektovat práva všech národů. Jeho účinky jsou zcela viditelné, jak dokládá nedávná spolupráce několika velkých ropných společností s nevládními organizacemi, jako jsou Human Rights Watch a Greenpeace, s cílem vyvinout spravedlivější postupy.

Zákon o cizích deliktních nárocích je jedním z mála zákonů, které představují příležitost, jak pohnat mocné k odpovědnosti za jejich činy. Existují sice tisíce mezinárodních kodexů chování, ale mechanismy, kterými je lze vymáhat, jsou mizivé. Pokud jsou takové iniciativy vytvořeny, jsou často neúčinné kvůli neústupnosti Spojených států. USA podřídily nedávno vytvořený Mezinárodní trestní soud lobbováním za to, aby jejich občané byli trvale imunní vůči pronásledování. Zákony, jako je ATCA, musí být prosazovány, aby se vytvořila konkrétní negativní asociace s porušováním práv; bez nich budou korporace a brutální vůdci i nadále nerušeně porušovat mezinárodní právo. Současné snahy ministerstva spravedlnosti jsou hrozbou pro domorodé národy a další osoby, které usilují o spravedlnost a odpovědnost těch, kteří porušují tyto nejzákladnější kodexy lidského chování.

Sam Stein je stážistou v programu Cultural Survival a studentem Sarah Lawrence College.