UMĚLEC MĚSÍCE: Deradoorian

Fotografie ELIZABETH WEINBERG
Slova SHAWN REYNALDO

Angel Deradoorian je bezdomovec. Připouštím, že nežije na ulici, ale je bezdomovcem v tom smyslu, že nemá pevně stanovené místo, kam by každou noc složila hlavu. Loni v prosinci, krátce po návratu domů z Red Bull Music Academy v Tokiu, opustila Los Angeles, kde žila od roku 2012. Od té doby se devětadvacetiletá umělkyně potlouká po světě a většinou střídá zkrácená turné s přespáváním u různých přátel a rodiny.

V době našeho rozhovoru Deradoorian bydlí u kamarádky v Big Sur. „Pracuji jen na hudbě,“ říká. „Píšu věci pro zábavu. Už dlouho jsem bezdomovec a nemám studio.“ A jak se mu to daří? Zdá se trochu zvláštní, že pracuje na hudbě, když její dlouho očekávaný debut The Expanding Flower Planet ještě ani nevyšel, ale podle ní inspirace přichází jen tak často. „Chtěla jsem teď prostě pokračovat v práci, psát dál, protože když mám nápady, cítím se šťastná,“ říká. „Žádný konkrétní cíl zatím nemám. Baví mě experimentovat. Je zábavné vydávat se do různých světů a sledovat, co se stane.“

Tento pocit tvůrčího putování není úplně nový. Ačkoli jako sólová umělkyně vydává hudbu už od konce devadesátých let – její první oficiální nahrávkou bylo EP Mind Raft z roku 2009 -, Deradoorian má za sebou bohatou hudební historii, která zahrnuje především působení v kapelách jako Dirty Projectors nebo Avey Tare’s Slasher Flicks. V posledních letech se také stala něco jako nájemným hráčem, když se objevila na deskách Flying Lotus, U2, Vampire Weekend, Charlie XCX, Matmos, The Roots, Prefuse 73 a frontmana Killers Brandona Flowerse. Je to působivý životopis, ale Deradoorian to všechno bere s nadhledem.

„Občas se mi takové příležitosti naskytnou,“ říká. „Může to být psát pro někoho nebo pracovat s někým v mainstreamovější sféře. Naučil jsem se k tomu přistupovat jako ke každému jinému umělci….. Nikdy jsem si nemyslela, že budu tolik zpívat pro jiné lidi. Do svých dvaadvaceti, třiadvaceti let jsem se ani nepovažovala za zpěvačku.“

Považovala se však za hudebnici mnohem dříve. Deradoorianová vyrůstala v kalifornském Orangevale, městečku 20 minut od Sacramenta, v umělecké rodině, kde byla už jako dítě vedena k tomu, aby se věnovala hudbě. Poté, co začala hrát na housle, přešla na klavír a postupně si osvojila řadu dalších nástrojů. V patnácti letech s požehnáním rodičů složila zkoušku, aby mohla předčasně ukončit střední školu a věnovat se hudbě. „Velmi mě podporovali,“ říká. „Jsou to umělecké typy, takže si myslím, že mají vztah k tomu, když se někdo vydá vlastní cestou. Myslela jsem to opravdu vážně a bylo mi jasné, že to je to, co chci. Ve škole jsem si vedla velmi dobře, takže se o mou dráhu nijak zvlášť nebáli. Nebyl jsem vzpurný teenager. Nebral jsem drogy. Nešukal jsem ve škole. Jen se mi nelíbil systém a chtěla jsem se od něj emancipovat.“

Po ukončení školy Deradoorianová sice strávila několik let na vysoké škole, ale chtěla se stát hudebnicí. V sedmnácti letech odešla z domova a vydala se na cesty, skákala z jednoho projektu na turné do druhého, než nakonec zakotvila v Brooklynu. Jakmile se tam ocitla, rychle začala hrát v mnoha různých skupinách a přišla do kontaktu s nejrůznějšími hudebníky, včetně frontmana Dirty Projectors Davea Longstretha, který ji v roce 2007 získal do své kapely.

Působení Deradoorianové v Dirty Projectors, včetně její významné role na průlomovém albu kapely Bitte Orca z roku 2008, bylo dobře zdokumentováno, stejně jako Longstrethova náročná povaha. Přesto nemá, co by o této zkušenosti řekla špatného, a spolupráci s Longstreth popisuje jako „inspirující“. Přesto, když přišel čas nahrávat pokračování alba Bitte Orca, oba věděli, že možná nastal čas na změnu.

„Bylo to vzájemné,“ říká Deradoorian. „Bavili jsme se o tom. Chystali jsme se na celý proces vzniku albového cyklu a Dave se mě zeptal, jestli je to něco, na čem bych se opravdu chtěl podílet, protože jsem se odstěhoval z New Yorku. Nebyl jsem tolik nablízku. Vždycky jsem se chtěl víc soustředit na to, co dělám, na sólový styl. Takže kdybych se tehdy nerozhodl, musel bych čekat možná ještě dva a půl roku. Bylo to naprosto přátelské. To rozhodnutí mi trvalo možná pár týdnů, než jsem si ujasnil, jestli je to to, co chci dělat, ale přišlo mi, že nastal ten správný čas.“

Deradoorian v té době žil v Baltimoru, kde jeho tehdejší přítel Dave Portner (alias Avey Tare) pracoval na nové desce Animal Collective. Přestěhování bylo vždy zamýšleno jako dočasné a Deradoorian si vzpomíná pouze na jedno vystoupení – kupodivu na zimním stadionu se skupinou Matmos -, ale na svůj pobyt tam vzpomíná s láskou. „Moc se mi líbí, co lidé z Baltimoru přinášejí do hudby a umění,“ říká. „Je to opravdu jedinečné a výjimečné.“

V roce 2012 se Deradoorian a Portner přestěhovali do Los Angeles, což byl krok, kterým si nebyla úplně jistá. „Kalifornie je můj domov,“ říká. „Rozumím jí velmi dobře, téměř do té míry, že je to jako bouřlivý vztah nebo tak něco. Miluji zdejší přírodu. Miluji krásu tohoto státu, ale je tu ještě jeden aspekt, se kterým bojuji….. Myslím, že geografické rozložení a to, kolik je v Kalifornii půdy a prostoru, se může odrážet v mentalitě tvořivosti nebo společenství. Hudební komunity zde působí více roztříštěně, trochu dál od sebe….. Když žijete v Kalifornii, vyžaduje to mnohem větší úsilí, abyste se motivovali.

„Když jsem žila v New Yorku, hrála jsem více v kapelách, pokračuje. „Netvořil jsem tolik a tenhle druh energie, vzájemné živení se, byl opravdu důležitý pro koncerty a inspiraci pro ostatní kapely, aby vyrazily ven a dělaly své věci. Přestěhovala jsem se, abych mohla psát.“

Deradoorianovou v LA sice nejvíce zajímala její sólová deska, ale spolupráci ze svého života úplně nevyškrtla. S Portnerem se spojila s bývalým bubeníkem skupiny Ponytail Jeremym Hymanem a založili kapelu Avey Tare’s Slasher Flicks. Skupina vydala v roce 2014 debutové LP Enter the Slasher House a před vydáním alba i po něm absolvovala turné, ale podle Deradoorianové nemá projekt velkou budoucnost. „Slasher Flicks byl vždy zamýšlen jako jednorázová záležitost,“ říká. „Mělo to být jen pár koncertů, ale nakonec jsme desku natočili a pokračovali v ní déle, než jsme ve skutečnosti předpokládali.“

Přes tuto mimopracovní aktivitu se Deradoorianovi nakonec loni podařilo dokončit vlastní album. A přestože LP vychází u Anticonu, ve skutečnosti bylo koncipováno a nahráno bez jakékoliv podpory vydavatelství. „Dlouho nikoho nezajímalo, co dělám,“ říká. „Bylo to překvapivé. Myslela jsem si, že budu mít za sebou trochu větší podporu, ale začalo mi být jasné, že to takhle prostě bude….. Nakonec si myslím, že to bylo dobře, protože jsem dělala všechna tvůrčí rozhodnutí a do tvůrčího procesu jsem nijak nezasahovala. Takže si myslím, že to dopadlo správně.“

Přesto může někomu připadat podoba alba na značce Anticon zvláštní, zejména těm, kteří znají pouze avant-rapovou historii tohoto labelu. „Je to trochu neobvyklá volba,“ říká Deradoorian, „ale líbí se mi myšlenka, že hudebně roste s eklektičtějším labelem. Nakonec jsem se s nimi kvůli tomu spojil přes Yoniho Wolfa z Why? Dělal jsem s ním rozhovor v podcastu a byl jsem na jeho desce a on mi doporučil, abych ji poslal Shaunovi Koplowovi. Se Shaunem se znám už asi deset let….. Několikrát jsme se sešli a mluvili o tom. Chvíli trvalo, než jsme dospěli k rozhodnutí, ale jsem rád, že jsem do toho šel s nimi.“

Nezávisle na tom, jaký label desku vydává, je The Expanding Flower Planet strhující, téměř nadpozemský počin. Její název možná vyvolává představy historických sci-fi, ale ve skutečnosti byla inspirována tapiserií v Deradoorianově pracovně. „Je to jako čínská tkaná hedvábná mandala,“ vysvětluje. „Byla opravdu krásná a já se na ni při práci neustále dívala. První píseň, kterou jsem složil, jsem nakonec nazval ‚Expanding Flower Planet‘ a vznikla z každodenního pohledu na ten gobelín. To se pak stalo scénou nebo jedním z podkresů celé desky.“

Je příznačné, že prvním zvukem na albu je posunutý útržek Deradoorianova hlasu. Klip připomínající goblina se přerušovaně opakuje v průběhu mořského kraut-popu v úvodní skladbě LP „A Beautiful Woman“ a je jen jedním z litanie vokálních akrobatických kousků, které se na The Expanding Flower Planet objevují. Ať už zpívá melodii ve vysokých tónech, mručí hypnotický dron nebo nabízí něco mezi tím, její přítomnost je prostě fascinující. Deradoorian je sice zdatná multiinstrumentalistka, ale její hlas – a hlavně jeho absolutní ovládání – je středobodem přitažlivosti alba.

Vzhledem k výraznému postavení vokálu by bylo snadné předpokládat, že i texty jsou podstatnou součástí skládačky, ale Deradoorian je nepovažuje za jednu ze svých silných stránek. „Prostě si nemyslím, že jsem v tom tak dobrá ,“ říká. „Musím všechno napasovat do melodických linek, takže nejdřív píšu melodie. Takže melodie téměř diktuje obsah a já vlastně jen pracuji v rámci své slovní zásoby a slabik a vytvářím takové roztříštěné texty.“

Co se týče hudby – kterou kompletně napsala Deradoorian, která si také zahrála, jak odhaduje, „80 až 90 procent“ zvuků na desce -, jsou zde prvky popu, jazzu, New Age, avantgardy, hudby Středního východu, Japonska a východní Indie. Kromě občasné letmé podobnosti s podobně žánrově splynuvšími zvuky skupin jako Stereolab však The Expanding Flower Planet nezní jako nic nebo nikdo jiný.

Významný podíl na osobité vizi alba lze přičíst Deradoorianově využití blízkovýchodních a východních zvuků, což je tvůrčí volba, která má vzhledem k jejímu vlastnímu arménskému původu větší váhu. Spojení mezi jejím etnikem a jeho hudební tradicí však nebylo úplně přímé. „Nemám žádnou arménskou rodinu,“ říká. „Jsme přímým důsledkem genocidy. Můj dědeček byl jediný, kdo genocidu přežil, utekl a emigroval sem a pak už měl jen mého tátu….. Byla jsem tak vzdálená této kultuře, a to bylo něco, čeho jsem se opravdu chtěla stát součástí. Takže jsem se o ní dozvídal po svém už jako dítě a v dospělosti, ale řekl bych, že mi utkvěla v paměti hlavně hudba, kterou jsem také musel hodně objevovat sám. Stala se kupodivu mou vlastní věcí, i když je součástí mé DNA. Nemám stejnou zkušenost jako spousta Arménů v Kalifornii.“

Postupem času se jí podařilo dát dohromady zdravý přehled o tradiční arménské hudbě a pronikla také do různých perských, tuniských, arabských a východoindických zvuků. „Východní stupnice není výrazná,“ vysvětluje. „Mezi zvuky jsou vždy mikrotóny, které podle mě vyvolávají různé emoce, které v západní stupnici nemáme možnost zažít….. Vždycky mi ty zvuky mezi nimi připadaly takové nadpozemské nebo duchovní. Ráda to zkoumám ve své vlastní hudbě, připadá mi to v tuto chvíli přirozené.“

Duchovní je slovo, kterému se Deradoorian při popisu sebe sama nevyhýbá. Tento pojem se sice projevuje v takových věcech, jako je její oddanost józe a cvičení, ale neomezuje se jen na fyzickou oblast. „Mám pocit, že chápu důležitost víry,“ říká. „Jako člověk nemůžete mít všechno pod kontrolou a je trochu směšné myslet si, že můžete…. Potřebuji mít duchovno, jako víru nebo přesvědčení o něčem, co mě velmi přesahuje, abych se mohla nést životem. To mi dělá hudba a pak mám svůj vlastní druh systému, který jsem si vytvořila.

„Stále jen zjišťuji, co to je,“ pokračuje. „Je to pocit…. Dělám věci, které mě drží v různých rovinách vědomí. Čím víc dělám hudbu, tím víc si uvědomuji, že je to pro mě duchovní záležitost, a chci to umět předat ostatním lidem.“

Každý rozhovor o duchovnosti s sebou nese určitou míru rizika, zejména v kontextu kultury ovládané cynismem, Deradoorian však zůstává neoblomný: „Myslím, že v jiném věku mého života by mě lidé určitě označili za cynika, ale uvědomil jsem si, že cynismus je strach. Sarkasmus je strach. Jsou to dvě věci, kterých jsem měl mnohem víc, a už jsem takový opravdu být nechtěl. Nemyslím si, že by to život připravilo o humor. Vlastně se cítím mnohem lépe, když jsem je vytáhl, tu energii. Mohl bych se označit za optimistu? Ne. Jen chci být k ostatním lidem upřímná a co nejopravdovější.“

Její upřímnost se vztahuje i na ochotu mluvit o realitě žen-umělkyň, včetně toho, že jejímu fyzickému vzhledu je někdy věnována stejná pozornost jako její hudbě. „Je to trochu směšné,“ říká. „Budete na seznamech. Byla jsem na seznamech jako ‚Roztomilé kočky v nezávislé hudbě‘ a říkám si: ‚Dobře… je mi to jedno‘. Přijde mi to divné, ale na ženy se tak pohlíží. Jsou to ty krásné bytosti na Zemi a je to součást toho, s čím jsou spojovány, a já si nemůžu pomoct, ale být žena a mít tu asociaci.“

„To je celá kultura pro ženy v této zemi,“ dodává. „Všechno je založeno na kráse a vzhledu. Přemýšlím o tom a bojuji s tím, ale také takhle vypadám. Tohle je můj obličej. Nechci se tím cítit pod tlakem, ale je to tak. Vždycky mám…. Chtěla bych se od těchto myšlenek osvobodit, ale to bych musela udělat strašně moc, protože je to tak zakořeněné v kultuře, že je to prostě součástí mě jako člověka.“

Být koncertní hudebnicí je také velkou součástí toho, kým Deradoorian je, a v následujících měsících bude trávit hodně času na cestách. (Zajímavým řízením osudu se příští měsíc vydá na turné se zpěvačkou skupiny Stereolab Laetitií Sadier). Aktuální iterace živého vystoupení zastihuje Deradoorian hrající po boku své starší sestry Arlene, která se na The Expanding Flower Planet podílela i na vokálech několika skladeb. Vtipkuje, že tato sestava je, „jako by se mi mstila z dětství“, a pak upřesňuje: „Občas se pohádáme, ale taky ji nutím dělat spoustu nových hudebních věcí – a to třeba čtyři najednou – a ona to dělá moc dobře. Třináct let jsme sdíleli jeden pokoj. Jsme si strašně blízké. Je příjemné být s někým takovým v hudební dynamice, protože není třeba moc slovní komunikace, abychom si rozuměli.“

Deradoorian samozřejmě zahraje hodně materiálu z The Expanding Flower Planet, ale do setu bude vpleteno i několik skladeb z Mind Raft. Zatímco někteří umělci se neradi ohlížejí zpět, Deradoorian si myslí, že je „super některé z nich dál hrát naživo, protože je můžu obměňovat. Můžu měnit hudbu, můžu měnit pocity… Naživo je to úplně jiný kontext a je to jako hřiště pro experimentování.“

Podle toho se nebude vracet k žádnému materiálu Dirty Projectors nebo Slasher Flicks. „To by bylo strašně šílené,“ říká. „Nikdy by mě to nenapadlo. Ani by mě to nenapadlo….. Když je někdo hlavním autorem/tvůrcem hudby, pak je to jeho a já mu propůjčuji svou energii. Takže to stejně není něco, co bych nějak zvlášť chtěla vlastnit.“

Je tu ovšem jedna věc, kterou Deradoorian alespoň časem chce: bydlení. „Opravdu to potřebuju ,“ říká. „Teď ale nevím, kde to bude. Řekl bych, že s největší pravděpodobností to nakonec bude Los Angeles, ale vždycky jsem k němu měl tak trochu vztah lásky a nenávisti. To je další důvod, proč jsem si tam zatím žádné místo nepořídila. Prostě nejsem úplně prodaný.“

Deradoorian debutové album vyjde příští pátek u vydavatelství Anticon. Podívejte se na list Mad Libs, který pro nás vyplnila v letním vydání časopisu Self-titled, který je nyní k dispozici prostřednictvím naší bezplatné aplikace pro iPad.