Afrika je země
V nedávné epizodě svého pořadu „Parts Unknown“ na CNN se americký kuchař a spisovatel Anthony Bourdain vydal do Jihoafrické republiky. Přinejmenším podle mého názoru měla tato epizoda dávno přijít a vlastně jsem to v minulosti uvedl i na tomto blogu. Epizoda se zaměřuje na provincii Gauteng (Johannesburg a Pretorii), což signalizuje snahu producentů zaměřit se na nově vznikající a převážně městské černošské jihoafrické prostředí a zcela se vyhnout prefabrikované, protievropské citlivosti a povrchnější estetice Kapského Města a Západního Kapska. Výsledkem je nedokonalý a neúplný, ale přesto přesvědčivý pohled na jedno z nejkomplikovanějších a nejzmatenějších míst na světě. Zdá se, že Bourdain tuto nelogičnost a nerozluštitelnost vědomě přiznává už v úvodní sekvenci, kdy stojí na Krugerově náměstí v Pretorii a vysmívá se sochám bělošských afrikánských válečných hrdinů 19. a počátku 20. století (mezi nimiž je i Paul Kruger). Naráží na surrealistický fakt, že tyto sochy nebyly strženy, a co víc, že náměstí je plné černých Jihoafričanů, kteří pózují fotografům před těmito pomníky vlády apartheidu a afrikánských imperiálních vlhkých snů.
Bourdainův komentář zde udává tón zbytku epizody: zdá se být nezvykle poražený nebo zmatený tímto místem a jeho lidmi. A to je dobře.
Více než dobře – dokonce dobře. Bourdain se proslavil svým cynismem, drobnými ironickými vtípky a humorně kousavými vtípky. Tentokrát však tyto charakteristické vypravěčské prostředky až šokujícím způsobem chybí. Zdá se, že si je vědom toho, že v místě, jako je Jihoafrická republika, je takové zpravodajství neadekvátní. Občas pořad na určité úrovni téměř zprostředkovává kolektivní pocit posttraumatické stresové poruchy, který zanechává moderátora i diváka rozladěné.
Pokrývá všechny své základy, manévruje mezi různými problémy a lokalitami, které obvykle dominují rozhovorům o regionu: Afričtí přistěhovalci v Yeoville, Hillbrowova proslulost, zásadní aspirace dnešní černošské městské mládeže v Jihoafrické republice, požadavky a touhy „born-free“ (dětí narozených po osvobození nebo příliš malých na to, aby zažily apartheid), „Soweto (fotbalové) derby“ mezi Orlando Pirates a Kaizer Chiefs, projekty revitalizace měst (prostřednictvím návštěvy Neighborgoods Market v Braamfonteinu), nedostatky vládnoucího ANC. Ačkoli je neidentifikuje, objeví se dokonce členové nové strany Julia Malemy Bojovníci za ekonomickou svobodu (jsou zobrazeni při protestech).
Vzhledem k tomu, že epizoda byla natočena v době, kdy byl Nelson Mandela v nemocnici a rozhovory o životě po Mandelovi byly na vrcholu (alespoň v západním tisku), Bourdain nepřekvapivě upadá do pasti ztotožňování všech úspěchů („země, kterou osvobodil“) a úspěchů Jihoafrické republiky s bývalým vůdcem. Nicméně v několika případech, kdy se Anthony Bourdain ptá na to, co se stane, když Mandela zemře, jeho jihoafričtí protějšci (členové BLK JKS a tehdejší novinář Percy Mabanda) odvádějí velmi dobrou práci a jemně ho vracejí na správnou cestu. Všichni zdvořile uznávají přitažlivost tendence považovat tohoto muže za představitele kolektivních lepších úmyslů Jihoafričanů jako národa, ale zároveň nezapomínají zdůraznit, že země a muž nejsou jedno a totéž. Ačkoli jeho smrt bude velkou ztrátou, lid a země budou žít dál, nabízejí.
Více než cokoli jiného epizoda nabízí pohled do světa velmi specifické socioekonomické demografické skupiny v Jihoafrické republice: mladé, převážně černošské, vzdělané a vzestupně mobilní městské střední třídy. (Bourdain se stýká s eklektickou šéfkuchařkou Sanzou Sandile z Yeoville, s BLK JKS v shebeenu v Sowetu a s Mabandou na trhu Maboneng Neighborgoods Market)
Jsou tu však i trapné momenty. Kromě dvou skutečně bizarních segmentů, kdy Bourdain loví losy na rozlehlé farmě Prospera Baileyho, potomka bohaté bílé johannesburské rodiny, a jí ve velmi bílém řeznictví v Pretorii vyzdobeném jihoafrickými vlajkami z období apartheidu (což zde nebudeme rozebírat, protože by to vydalo na celý samostatný příspěvek), se dvě nejtrapnější interakce v této epizodě týkají osob, které nepatří zrovna do malé podmnožiny vzestupně orientovaných černých Jihoafričanů. Spíše se jedná o interakce s lidmi, které bychom mohli spíše považovat za příslušníky jihoafrických „mas“.
Mám na mysli jedince, kterými jsou dýdžej Les z Hillbrow a taxikář z minibusu Mdu – s oběma se Bourdain snaží navázat vztah, a proto v těchto scénách působí trapně a nepříjemně. Kromě nesouvislých scén se nám do jejich světa příliš nedostane. Tím nechci říct, že volba zaměřit se na výše zmíněné demografické skupiny byla celkově dobrá nebo špatná. Takové monolitní soudy by byly nepřesné, je to prostě zajímavý aspekt epizody, který je třeba si uvědomit.