Analytický kubismus vs. syntetický kubismus – jaký je mezi nimi rozdíl?

Analytický kubismus vs. syntetický kubismus pro mnoho náhodných diváků umění mohou být tyto dva pojmy důvodem k záměně.

Kubismus je umělecký směr, který zanechal trvalou stopu ve světě vyjadřování jako celku tím, že upozornil na různé perspektivy.

Kubismus vznikl v době, kdy se mnozí umělci na počátku 20. století odkláněli od tradičnějších metod zobrazení určitého předmětu a rozvíjeli styly, které vylepšovaly způsob zobrazení daného předmětu nebo jiného objektu.

Kubismus byl zpočátku mnohými vlivnými uměleckými kritiky a nadšenci odmítán, protože byl v rozporu s dlouho zažitými ideály a tradičními metodami zobrazení daného předmětu.

Umělci jako Pablo Picasso a George Braque byli průkopníky hnutí kubismu a v tomto období sloužili jako jedni z nejvýznamnějších umělců, protože dokázali uvést nový styl malby na scénu umění 20. století.

Analytický kubismus vs. syntetický kubismus

Rozdíl mezi analytickým a syntetickým kubismem spočívá v tom, že cílem syntetického kubismu bylo zploštit objekt do 2D obrazu, často jako koláž, zatímco analytický kubismus rozkládal objekt z více pohledů a znovu je konfiguroval tak, aby každý aspekt obrazu mohl být viditelný ve 2D rovině.

Co je to kubismus?

Princip kubismu lze popsat jako snahu umělce dekonstruovat obvyklé zobrazení předmětu nebo scény a vytvořit koláž vizuálních zobrazení, která divákovi poskytne mnoho různých pohledů na předmět. Často je popisován jako dekonstrukce předmětu jen proto, aby jej znovu složil způsobem, který zvýrazní různé úhly pohledu, o nichž by divák sám neuvažoval.

Na rozdíl od jiných forem malířství, které existovaly po staletí a dokonce tisíce let předtím, se kubismus točil kolem nových a neotřelých metod zobrazování předmětů způsobem, který nikdy předtím neexistoval.

Mnoho kubistických umělců se snažilo přinést nové způsoby myšlení o umění a zobrazování určitých předmětů. Někteří umělečtí kritici z doby, kdy se kubismus začínal vymaňovat z běžnějších forem vyjádření, měli problémy s pochopením celkové koncepce kubistického hnutí. Pablo Picasso se nechal slyšet, že řekl následující:

„To, že – po dlouhou dobu – kubismus nebyl pochopen a že i dnes existují lidé, kteří v něm nic nevidí, nic neznamená. Já nečtu anglicky, anglická kniha je pro mě prázdná kniha. To ale neznamená, že angličtina neexistuje. Proč bych měl vinit někoho jiného než sebe, když nedokážu pochopit něco, o čem nic nevím?“

Původ kubismu

Jedním z prvních umělců, kteří se pouštěli do používání metod a pojmů, jež byly později považovány za pilíře kubistické ideologie, je Paul Cézanne (1839-1906). Na konci 19. století začal Cézanne malovat určité náměty a scény způsobem, který zobrazoval více perspektiv týkajících se téhož ústředního obrazu.

Tato metoda nebyla v této době příliš pochopena a mnozí umělečtí kritici považovali Cézannovo pokřivené zobrazování za chyby samotného umělce, který se snažil malovat scény, jež by jinak mohly být považovány za běžná realistická díla.

V pozdějším období svého života Cézanne opustil konvenční způsob zobrazování okolního světa a přistoupil k novému, kurióznímu způsobu malby, který spočíval v tom, že umělec sahal hluboko do své mysli, aby vykreslil různé perspektivy, které podle něj nebyly divákem oceněny tak, jak by měly.

Cezanne začal malovat novým způsobem, který nezahrnoval hloubku mimo ústřední předmět, jímž byl často košík s ovocem, hudební nástroje nebo jiné jednoduché předměty, s nimiž pracoval tak, aby vnesl do předmětu nový život.

Co je to analytický kubismus?

Analytický kubismus je především výtvarná metoda, která vyzdvihuje umělcovu schopnost dekonstruovat určitý předmět a spojit mnoho různých pohledů a perspektiv tak, aby předmět znovu představil divákovi. To nutí diváka zvážit tyto nové úhly pohledu a „analyzovat“ je všechny najednou způsobem, který inspiruje k většímu ocenění těchto předmětů.

Jak se styl kubismu začal rozvíjet a vyvíjet, existovalo několik umělců, kteří si zachovávali podobnou metodu zobrazování předmětů, zatímco jiní měli značně odlišné metody malby, které byly stále považovány za součást kubistického způsobu vyjádření vlastní interpretace daného předmětu.

Mnoho historiků umění, kritiků a nadšenců zastává názor, že analytický kubismus zahrnuje snahu umělce zobrazit daný předmět pomocí geometrických tvarů, které v jeho dílech představují určitý předmět.

Hnutí analytického kubismu se začalo ve světě umění prosazovat v roce 1907 a má se za to, že svého vrcholu dosáhlo o několik let později a trvalo zhruba do roku 1912, než tento styl ustoupil jiným směrům.

Co je to syntetický kubismus?

Syntetický kubismus klade větší důraz na barevnost určitého obrazu a rekonstrukci předmětu způsobem, který umocňuje obrazy kolektivním způsobem, který je často dvojrozměrný. Zatímco většina ostatních kubistických obrazů zobrazovala reálné nebo přírodní předměty, syntetický kubismus se více zaměřuje na imitaci předmětu nebo předmětu v centru pozornosti pomocí živějších barev a kontrastních odstínů.

Syntetický kubismus údajně vznikl z hnutí analytického kubismu kolem roku 1912, kdy stále více umělců začalo přebírat vlastní inspirativní myšlenky a perspektivy tohoto konkrétního hnutí a zkoumat koncept imitace předmětu pomocí nekonvenčních metod.

Srovnání analytického a syntetického kubismu

Ve studiu umění a jeho dějin je dobře známo, že syntetický kubismus je hnutí, které vyrostlo z analytického kubismu. Toto nové hnutí vzniklo kolem roku 1912 a podnítili ho dva nejslavnější kubističtí malíři, Pablo Picasso a George Braque.

Mnoho umělců se vydalo ve stopách těchto dvou umělců, zatímco ostatní se snažili prozkoumat koncept zobrazování předmětu nebo věci způsobem, který bere v úvahu nejen různé úhly a perspektivy, ale i variace barev, které přinesly nové způsoby vidění určitých věcí v novém světle.

Picasso i Braque namalovali v mezidobí stovky kubistických děl a díky používání geometrických tvarů, ostrých úhlů a ztmavených rovin se umělci snažili i nadále posouvat tehdy běžně přijímané hranice perspektivy.

Picasso a Braque posunuli svá díla na novou úroveň tím, že zavrhli starší metody kubistických tahů štětcem a myšlenku trojrozměrného objektu ve prospěch přijetí dvourozměrného plátna a jeho schopnosti zobrazit jednodušším způsobem charakteristiky, které zahrnovaly jasnější odstíny, jednoduché tvary a menší hloubku pozadí než dříve.

Kubistická cesta Pabla Picassa

Picasso je mnoha historiky umění a kritiky považován za otce kubismu, protože byl jedním z nejvýznamnějších umělců té doby, který zpochybňoval běžně přijímané formy výrazu a perspektivy.

Jeho cyklus nazvaný „Kytara“ je všeobecně považován za nejvýznamnější příklad přechodu jednoho umělce od analytického kubismu k syntetickému kubismu v průběhu zhruba jednoho roku.

Jedním z nejpozoruhodnějších rozdílů v Picassově tvorbě bylo umělcovo opuštění hloubky v obrazech. Když začal malovat stylem, který opomíjel pohled na trojrozměrné objekty, stále častěji maloval předměty, které se držely jednoduššího, ploššího přístupu, který byl výrazně dvojrozměrný.

Přechod od analytického k syntetickému kubismu

Jedním z prvních a nejmarkantnějších rozdílů, které mnozí diváci mezi oběma uměleckými styly rozpoznají, je absence živých a jasných barev v analytickém kubismu. Jelikož se mnozí umělci během tohoto hnutí snažili více proniknout do témat a nových perspektiv pomocí různých tvarů a nakloněných rovin, v barevnosti těchto děl výrazně chyběla vřelost.

Mnoho Picassových a Braquových raných děl ve stylu analytického kubismu se zřetelně věnovalo střídání perspektiv a zkoumání mnoha různých prezentací týkajících se jednoho objektu. Později však umělci přejdou do stylu, který je považován za syntetický kubismus, a vrátí se k malbě jasnými a výraznými barvami, které poskytují novou definici objektům na jinak nevýrazném plátně.

Barevná paleta Picassových syntetických kubistických děl je zřetelně jasnější než jeho dřívější práce, avšak objekty jsou prezentovány zjednodušeným, dvojrozměrným způsobem, který je někdy považován za postrádající hloubku perspektivy, s níž se umělec rozhodl pracovat ve svých obrazech z doby jen o několik let dříve.

Výrazné barvy budou charakteristickým znakem hnutí syntetického kubismu, neboť umělci jako Picasso budou pracovat s kontrastními a doplňujícími se čárkami modrých, zelených, červených a žlutých odstínů. Mnoho historiků umění obvykle dokáže rozpoznat Picassův obraz z období syntetického kubismu jednoduše podle toho, že umělec do něj zakomponoval jasné, výrazné žluté barvy, které dominovaly plátnu.

Braque i Picasso nadále pracovali způsobem, který využíval kolážový styl malby, a někdy při práci na obraze zaměřeném na hudební nástroje vkládali do plátna skutečné noty.

Významní malíři

Juan Gris byl dalším umělcem, který pracoval v hnutí kubismu a vytvořil některá z nejikoničtějších děl tohoto stylu dlouho poté, co Picasso a Braque toto hnutí na počátku 20. století zahájili.

Grisova díla se soustředila na hrůzy první světové války, neboť umělec se ocitl uprostřed konfliktu ve svém rodném Španělsku. Jeho obrazy jsou většinou považovány za jedny z nejlepších děl syntetického kubismu, které kdy vznikly.

Maloval výjevy osob zapojených do násilných střetů první světové války na obřích plátnech, která zahrnovala zobrazení vojáků i civilistů a zaměřovala se na dopady války na všechny a všechno.

Namaloval také jeden z nejslavnějších Picassových kubistických portrétů s názvem „Picassův portrét“, který na Picassa zapůsobil natolik, že se Grisova talentu poněkud zalekl.

Jeho díla byla nápadně dvojrozměrná a využívala značného množství zářivých barev, mezi nimiž nechyběla bílá a černá, které měly zobrazovat tenkou hranici mezi životem a smrtí, s níž byli všichni účastníci konfliktu neustále v kontaktu.

Závěr

Více než sto let po zrodu analytického i syntetického kubismu jsou oba malířské styly stále oblíbené u moderních umělců podobně, jako když první kubističtí umělci vytvářeli svá díla.

Moderní malíři analytického kubismu nadále pracují s náměty, které jsou umístěny ve středu plátna a namalovány způsobem, který zobrazuje širokou variaci perspektiv s použitím různých geometrických tvarů a menšího zapojení barev.

Díla v duchu analytického kubismu z druhé poloviny 20. století jsou podobná starším dílům zakládajících členů hnutí, neboť umělci nadále využívají stíny a ostré úhlové tvary, aby zdůraznili různé podoby jednoho objektu.

Umělci také nadále pracují ve stylu syntetického kubismu, který měl velký vliv v řadě různých epoch 20. století. Používání jasných, živých barev a zjednodušených předmětů na plátně je díky technologickému pokroku a počítačové animaci ještě více prozkoumáno.

Je pravděpodobné, že tyto dva typy kubismu budou i nadále vlivnými uměleckými žánry, které inspirují další umělce k tomu, aby se hlouběji zabývali mnoha způsoby, jakými lze zobrazit náš svět.