Anglo-irská smlouva (1921)
Anglo-irská smlouva byla podepsána 6. prosince 1921 v Londýně mezi britskou vládou a irskou delegací. Dohoda znamenala konec irské války za nezávislost, která začala v roce 1919.
Před anglo-irskou smlouvou
V roce 1920, v průběhu války za nezávislost, byl zákonem o vládě Irska nejen zřízen nový stát Severní Irsko, ale tento stát získal právo opt-out z budoucího samosprávného irského svobodného státu v rámci Britského společenství států.
Severní stát tvořilo 6 severovýchodních hrabství Ulsteru s unionistickou většinou. Byly to Antrim, Down, Armagh, Derry, Tyrone a Fermanagh. Město Belfast mělo být sídlem vlády a mělo mít omezené přenesené pravomoci. Hrabství Donegal, Cavan a Monaghan měla být začleněna do Irského svobodného státu řízeného z parlamentu v Dublinu.
Irští nacionalisté byli tímto plánem zděšeni. Protestantští unionisté, zejména ti, kteří žili v hranicích nového státu, zákon přijali a začali jej realizovat.
V Belfastu, Derry, Banbridge, Lisburnu a Dromore došlo k sektářským útokům na katolické domy. Katolíci byli vyháněni z belfastských loděnic a z různých strojírenských závodů v tomto městě. Údajně byly tyto útoky pomstou za atentáty IRA.
Příměří před anglo-irskou smlouvou
IRA pokračovala v kampani za vytvoření republiky irskou válkou za nezávislost. V polovině roku 1921 byly obě strany vyčerpány a 9. června bylo uzavřeno příměří.
V červenci 1921 se Eamon DeValera, předseda Dáil Éireann, vydal do Londýna na schůzku s britským premiérem Lloydem Georgem. Dohodli se, že irská delegace pojede na podzim do Londýna jednat o podmínkách.
Irská delegace
Delegaci jmenovanou Dáilem pro cestu do Londýna tvořili Arthur Griffith (ministr zahraničních věcí a předseda delegace); Michael Collins (ministr financí a místopředseda delegace); Robert Barton (ministr hospodářství); George Gavan Duffy a Éamonn Duggan, sekretářskou pomoc poskytovali Erskine Childers, Fionán Lynch, Diarmuid O’Hegarty a John Chartres.
Sám DeValera se jednání nezúčastnil. Budoucí historici si kladli otázku, zda věděl, že se jim nepodaří vyjednat Irskou republiku s 32 hrabstvími.
Podmínky smlouvy
Při debatě Lloyd George trval na tom, aby Irsko zůstalo součástí Commonwealthu a členové Dáil Éireann složili přísahu věrnosti britskému trůnu. Po dvouměsíčním zpoždění Lloyd George přednesl ultimátum, podepsat smlouvu do tří dnů, jinak bude válka.
Anglo-irská smlouva měla Irsku poskytnout 26 hrabství svobodného státu se statusem dominia. Právo vybírat daně, regulovat zahraniční obchod, nezávislost ve vnitřních záležitostech, vlastnit armádu a přísaha věrnosti byla změněna na přísahu věrnosti.
Britové si měli ponechat 3 námořní základny v jurisdikci Svobodného státu, v Cobhu, Lough Swilly a v Berehavenu. Hranice Severního Irska měla být určena komisí. následně to dalo falešnou naději velkým oblastem Tyrone, Fermanagh Down, Armagh a Derry City, které měly připadnout Svobodnému státu, protože v nich byla katolická většina.
Podpis anglo-irské smlouvy
Krátce po druhé hodině ranní 6. prosince 1921 irská delegace bez konzultace s Dáilem konečně podepsala smlouvu s Brity.
Collins později, v den podpisu, prorocky napsal
„dnes brzy ráno jsem si podepsal rozsudek smrti“
Smlouva se nelíbila katolíkům na severu a unionistům na jihu. Mezitím se mnoha účastníkům konfliktu hnusila skutečnost, že ne celé Irsko mělo opustit Spojené království.
.