Sestra dvou králů: Anny, vévodkyně z Exeteru

(Ve snaze zefektivnit svůj web a vyhnout se duplicitám budu některé stránky ze svého webu mazat a místo toho je zveřejňovat na svém blogu. Zde je článek, který se na mých stránkách objevil před časem.“

Anne, vévodkyně z Exeteru, sestra Eduarda IV. a Richarda III. byla nejstarší z dětí Richarda, vévody z Yorku, a Cecily Nevillové. Narodila se 10. srpna 1439 na hradě Fotheringhay – na stejném hradě, kde se v roce 1452 narodí její nejmladší přeživší sourozenec Richard, vévoda z Gloucesteru. V roce 1446, když jí bylo šest let, se provdala za patnáctiletého Jindřicha Hollanda, který se zanedlouho stal druhým vévodou z Exeteru. Vévoda z Yorku jí nabídl vysoký sňatek – 4 500 marek – pravděpodobně proto, že Jindřich VI. byl v té době bezdětný, čímž se mladý Jindřich Holland dostal do fronty na trůn. Z této částky bylo vyplaceno pouze 1 000 marek. V každém případě to byla špatná investice, protože se ukázalo, že Exeter je pevně lancasterský. Zdá se také, že byl mimořádně hádavý, v padesátých letech 14. století se pohádal se svým tchánem a s nejrůznějšími lidmi a odseděl si trest v Toweru. Mezi těmi, s nimiž zřejmě nevycházel dobře, byla i jeho vlastní manželka. Manželé měli jedno dítě, Annu Hollandovou, ale většinu života zřejmě prožili odděleně.

Exeter byl v roce 1461 atašé a nakonec se připojil k Markétě z Anjou v zahraničním exilu. Vévodkyně z Exeteru mezitím získala doživotně vévodovo holandské dědictví. Od roku 1464 měla na krátkou dobu v péči devítiletého Harryho Stafforda, vévodu z Buckinghamu, svěřence koruny. Eduard IV. se ještě téhož roku oženil s Alžbětou Woodvillovou. Pravděpodobně kolem Velikonoc 1465 předal Harryho do péče své královny, jejíž nejmladší sestru si Harry vzal za ženu.

Mladá dcera vévodkyně z Exeteru, Anna, byla zaslíbena sňatkem Jiřímu Nevillovi, synovci Richarda Nevilla, hraběte z Warwicku. George měl v té době potenciál stát se poměrně zámožným mladým mužem, neboť hrabě z Warwicku neměl žádné syny a nevillské pozemky se dědily po mužské linii. Alžběta Woodvillová však chtěla dědičku Annu pro svého vlastního nejstaršího syna Thomase Greye. Zaplatila vévodkyni z Exeteru 4 000 marek, aby smlouvu s rodinou Nevillů zrušila. Ze strany královny šlo jistě o ostré obchodní praktiky, ale pro tehdejší dobu to nebylo nic neobvyklého: bohatí mladí dědicové a dědičky byli horkým zbožím. Alžběta by jistě nemohla tuto dohodu uzavřít bez souhlasu Eduarda IV, bratra vévodkyně z Exeteru. Vévodkyně z Exeteru se o své zájmy starala neméně horlivě než královna: v rámci sňatkových dohod bylo holandské dědictví vypořádáno na malou Annu se zbytkovým podílem na samotné vévodkyni a na dědicích jejího těla.

Během readepce Jindřicha VI. v roce 1471 se vévoda z Exeteru přestěhoval zpět do svého londýnského domu v Coldharbouru, který byl během jeho exilu přidělen vévodkyni z Exeteru. Vévodkyně z Exeteru se pravděpodobně v tomto období prozíravě odebrala do některého ze svých dalších sídel.

Vévoda z Exeteru bojoval v roce 1471 s vojsky hraběte z Warwicku u Barnetu. Tam byl těžce zraněn a byl ponechán na bojišti jako mrtvý, dokud u něj sluha neobjevil známky života a neodnesl ho k chirurgovi. Později byl propašován do útočiště ve Westminsterském opatství, ale Eduard IV. ho odstranil a uvěznil v londýnském Toweru. Ještě v době, kdy byl její manžel vězněn, využila vévodkyně z Exeteru v roce 1472 příležitosti a 12. listopadu nechala anulovat jejich manželství. Církev pravděpodobně neuznávala věrnost rodu Lancasterů jako důvod pro anulování sňatku, ale skutečné důvody nejsou známy.

Vévodkyně se brzy znovu provdala. Stejně jako její bratr král se provdala za společensky podřízeného – v jejím případě za Thomase St. Legera, rytíře, který byl možná nějakou dobu jejím milencem. Jak poznamenává Anne Crawfordová, Eduard IV. projevoval St. Legerovi po mnoho let velkou přízeň, včetně významného daru osmi panství na počátku 60. let 14. století. Nebyl to však žádný gigolo; Eduardu IV. sloužil vojensky i administrativně po celá léta.

V roce 1474 zemřelo vévodkynino dítě od vévody z Exeteru, čímž se spustil vévodkynin pozůstalostní podíl na jejích pozemcích. Následujícího roku se Eduard IV. vydal na výpravu do Francie, která místo očekávaného vojenského střetnutí skončila mírovou smlouvou. Pro většinu lidí byla výprava antiklimaktická, ale pro jednoho – vévodu z Exeteru – se stala osudnou. Byl propuštěn z Toweru a bylo mu dovoleno připojit se k výpravě, pravděpodobně proto, aby mohl prokázat svou věrnost králi v boji, ale na zpáteční cestě se utopil. Není známo, zda jeho smrt byla nešťastnou náhodou, nebo vraždou, ačkoli o tom druhém kolovaly různé zvěsti.

Vévodkyně z Exeteru měla koncem roku 1475 nebo v lednu 1476 dceru s Thomasem St Legerem. Děvčátko, které se jmenovalo Anna stejně jako její matka a její zesnulá nevlastní sestra, brzy zůstalo bez matky, neboť vévodkyně 12. nebo 14. ledna 1476 zemřela, pravděpodobně při porodu nebo krátce po něm. Byla pohřbena v kapli svatého Jiří ve Windsoru.

Po smrti své ženy zůstal St. leger v dobrých vztazích se svým švagrem králem. V roce 1478 byl v rámci oslav svatby mladšího syna Eduarda IV. s Annou Mowbrayovou jmenován rytířem lázně. Působil jako správce mincovny Eduarda IV. a jako pán královských honáků. V roce 1481 mu bylo uděleno povolení k založení věčné kaple dvou kaplanů u kaple svatého Jiří na památku jeho manželky. Nikdy se znovu neoženil.

Thomas Grey, markýz z Dorsetu, který se oženil s nejstarší dcerou vévodkyně z Exeteru Annou Hollandovou, se po smrti mladé dívky znovu oženil a nyní měl vlastního syna, který byl zadaný s mladou Annou St. Ujednání, podle něhož byla Anne považována za dědičku exeterských statků, bylo formalizováno zákonem parlamentu v lednu 1483. Richard Grey, Dorsetův mladší bratr, měl rovněž prospěch z tohoto zákona, v němž pro něj byla vyčleněna část exeterského dědictví v hodnotě asi 500 marek. Poraženým v této transakci byl Ralph, lord Neville, který byl dědicem rodu Hollandů, ačkoli vzhledem k tomu, že vévoda z Exeteru byl atašé, měla koruna jisté oprávnění nakládat s jeho dědictvím podle své libosti.

Toto uspořádání se rozpadlo, když v červenci 1483 nastoupil na trůn Richard III. Thomas St. Leger se zúčastnil korunovace nového krále a při této příležitosti dostal stříbrné a sametové sukno, ale brzy poté byl zbaven funkcí mistra harcovníků a správce mincovny. Jeho dcera byla mezitím nařízena k předání vévodovi z Buckinghamu. Možná, jak naznačil Michael Hicks, měl Buckingham dívku na mysli jako nevěstu pro svého vlastního nejstaršího syna. Ani k tomu ovšem nikdy nedošlo, protože jak St. leger, tak Buckingham skončili ve vzpouře proti novému králi.

St. leger byl kritizován za nedostatek loajality vůči Richardovi III, ale Richard, který ho zbavil jeho úřadů, mu nedal žádný důvod, aby zůstal loajální. St. leger byl navíc neochvějně věrný Eduardu IV. a stejně jako mnoho dalších rebelů byl nepochybně roztrpčen tím, že Eduard V. zmizel z dohledu poté, co byl zbaven koruny.

Na rozdíl od mnoha rebelů, kteří po Buckinghamově popravě 2. listopadu boj vzdali, St. leger pokračoval v boji v Exeteru, ale nakonec byl zajat. Byl popraven 13. listopadu 1483 na exeterském hradě, přestože za něj byly nabízeny velké finanční částky. St. Leger, kterého kronikář Crowland popsal jako „nejušlechtilejšího rytíře“, byl pohřben se svou ženou Annou ve Windsoru. Jsou vyobrazeni níže:

Zbýval poslední kousek: vydědění Anny St. Legerové. V roce 1484 jediný parlament Richarda III. zrušil zákony, na jejichž základě byla Anna prohlášena za dědičku exeterských statků. Dědicem však nebyl exeterský dědic Ralph Neville, ale samotná koruna.

Chudší, ale stále dobře situovaná Anne St. leger se nakonec provdala za sira George Mannerse, lorda Ros. Jejich nejstarší syn Thomas Manners se stal prvním hrabětem z Rutlandu. Právě hraběnce tohoto hraběte se připisuje, že údajně sexuálně naivní Anně z Cleves řekla: „Madam, musí toho být víc, jinak to bude trvat dlouho, nebo budeme mít vévodu z Yorku, po čemž al toto království nejvíce touží.“

V září 2012 byla v Leicesteru odhalena kostra muže, o němž se předpokládalo, že je Richardem III. K identifikaci ostatků bude použita DNA potomků vévodkyně z Exeteru a jejího druhého manžela – paradoxně tak bude mít Thomas St. Leger klíč k identifikaci těla muže, který ho poslal na smrt.