Bulharské ženy nepotřebují ochranu „vlastenců“

Ulice bulharského hlavního města Sofie. Foto: Flickr

Před několika lety jsem se v baru s kamarádkou bavila o výletu, který jsem podnikla se svým přítelem, podle jména snadno identifikovatelným cizincem. Najednou se ke mně bez pozvání přitočil cizinec sedící opodál, aby mi dal blahosklonnou „radu“ ohledně mého vztahu ve stylu: „Když budeš chodit s cizinci, dostaneš akorát tak na pr**l a kopačky“.

Ačkoli to jistě bledne ve srovnání s tím, když vidíte, jak vaši milou bijí bulharští muži na ulici jen proto, že je cizinka, přesto si vzpomínám, jak mě mrazilo z toho, že člověk, který neznal mé jméno, natož aby věděl něco o mně jako o člověku, považoval za své právo soudit můj výběr partnera.

Na rozdíl od tohoto cizince, s nímž jsem kromě národnosti neměla nic společného, byl člověk, kterého „odmítl“, tím, s nímž jsem sdílela své myšlenky, sny, svůj domov – všechno podstatné a intimní, co ze mě dělá člověka, kterým jsem. Nedokážu si ani začít představovat, jak vás takový zásah do vašeho soukromí ze strany „vlastence“ bolí a rozzuří, když je proveden pouličním násilím.

Jistě, některé z nejzávažnějších zločinů z nenávisti v posledních letech v Sofii byly namířeny proti mužům tmavé pleti ve společnosti jejich bulharských manželek nebo přítelkyň. Všechny tyto útoky byly zřejmě vyvolány pocitem „porušení“ „přirozených práv“ bulharských mužů na bulharské ženy.

Toto tvrzení o výlučných právech na rozhodování žen bylo po mnoho let neomaleně vyjadřováno graffiti zdobícími Sofii, která zhruba v překladu zněla: „Bulharští muži, nedovolte svým dcerám chodit s cizinci.“

Jestliže tehdy šlo o poněkud okrajové sdělení, v poslední době jsme v oficiálním veřejném diskurzu svědky prudkého nárůstu xenofobního machismu, který se soustředí na podivná slovní spojení jako „naše vlast, naše ženy“, „naše hranice, naše ženy“, „naše bezpečnost, naše ženy“.

Ačkoli se tato nedávná rétorika zaměřuje především na uprchlíky, společným znakem je, že pouze privilegovaný klub „vlastenců“ by měl rozhodovat o tom, co je pro „něžné pohlaví“ nejlepší. Spravedlivější především v úsudku, životních rozhodnutích a nakonec i schopnosti být nezávislými aktéry vlastního života.

Paradoxem je, že zatímco bulharští „vlastenci“ cítí nutkání „bránit“ bulharské ženy před imaginárními křivdami páchanými jejich partnery cizinci, skutečné týrání, kterého se na nich dopouštějí bulharští muži, může být snadno ospravedlněno stejnými patriarchálními hodnotami.

Zmíníme jen jeden z mnoha šokujících případů z posledních let: dívka byla postříkána pěti litry barvy svým bývalým přítelem a jeho přáteli, kteří si útok navíc natočili a záběry zveřejnili na internetu. Dívka tento zrůdný násilný čin sotva přežila, utrpěla těžké popáleniny, poškozený zrak a hluboké psychické trauma. Pachatelé byli naopak obviněni z chuligánství a odsouzeni k pokutě ve výši asi 750 eur .

Média se mezitím nevyhýbala zprávám, které zdůrazňovaly údajnou nevěru oběti, ani titulkům citujícím útočníkovo prohlášení, že ničeho nelituje. Oběť nebyla ušetřena ani šíření děsivých záběrů médii. Vzhledem k hanebnému tónu reportáží není divu, že na zpravodajských fórech převládal potlesk těm, kteří „vykonali spravedlnost“.

Militantní vlastenectví a násilí

Pokud se vám souvislost mezi militantním vlastenectvím, patriarchálními hodnotami a násilím na ženách zdá stále náhodná, vzpomeňte si na Dinko Valeva, nejnovějšího „vlasteneckého hrdinu“, který organizuje skupiny strážců, aby „lovili migranty“ podél bulharských hranic.

Valev se nedávno znovu objevil ve zprávách a byl obviněn ze systematického bití své přítelkyně, která údajně mnohokrát skončila v nemocnici.

Přestože je tento „vlastenecký obranář našich žen“ ospravedlňován jako nezištný rytířský čin, vypadá spíše jako ochranářství. Když jsem byl naposledy vtažen do debaty na toto téma, bylo mi řečeno, že výraz „naše“ prostě signalizuje náklonnost. No, když náklonnost není opětovaná, ale vynucená na objektu náklonnosti, všichni víme, jaký je pro to správný výraz.

Útoky na ženy v Kolíně nad Rýnem během oslav Nového roku 2016 vzbudily v Bulharsku další vlnu machistické xenofobie.

Dobromyslní politici, z nichž mnozí jsou zřejmě přesvědčeni, že feminismus je výplodem západní dekadence nebo lesbickým spiknutím a že každá „normální žena“ v hloubi duše touží po ujištění, že ji statečný muž ochrání před hrozbami světa, udělali přesně tohle. Plny patosu ujišťovaly „své“ ženy – matky, dcery, manželky a sestry, protože co jiného jsou ženy než příbuzné mužů? – že nad nimi budou bdít.

Machovští vlastenci – stejný typ, který se cítí oprávněný, když trestá „nevěrné děvky“ – se přidali ke sboru a slíbili, že budou působit jako lidský štít mezi bulharskými ženami a cizími muži.

Veřejní intelektuálové a dokonce i právníci skočili na špek a přijali tuto rétoriku kmenové sebeobrany a kritizovali německou vládu, policii a média za to, že dělají svou práci a místo xenofobních čistek migrantů zahájili trestní vyšetřování útoků.

Následnou „debatu“ kupodivu netvořily myšlenky o rovnosti. Místo toho se celkové poselství zúžilo na: „Muslimové jsou barbaři, my jsme osvícení a civilizovaní. Oni nedovolují svým ženám řídit, my svým ano, dovolujeme jim také vstupovat do armády a do politiky „. A pokaždé, když se nějaká žena sarkasticky zeptala: „Vy nám dovolíte?“, pravý macho prostě nemohl pochopit, co ji vyprovokovalo k pozvednutí obočí.

Domácí sexuální násilí

Pak se stalo něco nečekaného. Bulharské ženy měly na krátký okamžik téhle dvojsmyslné „rytířskosti“ dost. Sociální sítě překypovaly rozzlobenými výpověďmi žen o domácí mužské neúctě a o násilí, které zažily nebo jehož byly svědky.

Vzhledem k přetrvávajícím patriarchálním hodnotám se domácí násilí stále vyhýbalo soucitu mnohých – s argumenty typu „musela si to zasloužit“ nebo „co se děje doma, je soukromé“. Jedním z opakujících se témat však bylo osahávání ve škole – ponižující „iniciace“, kterou jsou generace bulharských dívek nuceny den co den snášet a kterou učitelé odmítají jako „přirozenou součást“ dospívání.

Možná ji někteří vnímají jako výchovnou – od útlého věku se učí svému místu ve společnosti. Na základní škole je tímto místem vaše lavice. O přestávce u něj buď trpělivě sedíte, nebo se na vlastní nebezpečí vydáváte do chlapci vlastněné „veřejné sféry“ školy, kde vás na každém kroku agresivně osahávají.

Vyhlídka na sexuální napadení se v mé mysli vznášela jako temný mrak v každé etapě mého mládí. Na základní škole to bylo osahávání uvnitř školy, pak občasné plácnutí po zadku od chlapce mého věku na ulici. Ve dvanácti letech, kdy jsem si ještě hrála s panenkami a Legem, jsem se už naučila preventivně přecházet ulici pokaždé, když jsem viděla skupinu chlapců, kteří ke mně kráčeli za bílého dne.

V dospívání jsem žila v neustálé panice, že budu nakonec znásilněna – což se stalo několika mým blízkým kamarádkám. Často jsem se touto děsivou vyhlídkou zabývala a snažila se sama sebe přesvědčit, že pokud k tomu dojde, budu to muset přežít, že bych neměla dovolit, aby mi nějaká zrůda vzala vůli a právo žít dál.

Místy jsem se učila být neustále ve střehu a plně si uvědomovala, že to nemusí stačit. Několikrát se mi stalo, že jsem utíkala, jak nejrychleji to šlo, že jsem se schovávala v náhodných budovách, příliš rozpačitá na to, abych zazvonila na zvonek cizího bytu, když mi srdce bušilo při děsivé myšlence: „

Na univerzitě jsem se naučila ignorovat kočičí pozdravy od mužských skupin vysedávajících v barech. Přesto mě vždycky udivovalo, kolik vzteku rozpoutala moje pasivní reakce – prostě jsem šla bez mrknutí oka dál, nezrychlila krok, neotočila se, neohlédla se vyděšeně přes rameno. Nijak slovně ani tělesně nereagovat – a nedávat tak najevo strach nebo respekt k jejich nesporné mužské převaze. Po počátečních hrubých poznámkách následovaly prudké obscénnosti, nadávky a obligátní: „

Vzpomínky na takové každodenní urážky – a mnohem horší – sdílené bulharskými ženami po vlně machismu, která následovala po útocích v Kolíně nad Rýnem, prošly bez povšimnutí médií. Média pouze nadále vyzývala mužské politiky a veřejné intelektuály, aby vysvětlili, jak budou „své“ ženy chránit.

A šance na otevřenou debatu, která příliš dlouho naléhavě, ale chyběla, byla ztracena. Koneckonců je mnohem snazší vynášet soudy nad společností, kterou neznáte, než nahlédnout do té vlastní a přiznat odpovědnost za její neduhy.

V Bulharsku, stejně jako jinde, je sexuální násilí děsivou realitou pro překvapivě vysoké procento žen, a přesto zůstává neviditelné, protože se o něm málokdy informuje. Dokud nebude nahlášeno, není společenským problémem – a dokud se o něm nebude mluvit a nebude se řešit jako společenský problém, zůstane z velké části nenahlášeno.

A statisíce bulharských žen budou jeho hrůzami procházet samy. Stejně jako ty, které se stanou obětí domácího násilí – jinak by mohly být označeny za hysterky, protože obtěžují lidi podrobnostmi ze svého „intimního života“. Jako by na násilí, ať už domácím, nebo jiném, mohlo být něco intimního.

Zločin se stává naší společenskou odpovědností, když pěstujeme veřejné postoje a kulturní normy přijatelnosti. Politická elita, masmédia a celá společnost přitom nesou odpovědnost za posilování vzorců zločinu a nenávisti tím, že je otevřeně neodsuzují.

Představováním porušování lidských práv jako hrdinských činů, normalizací „důvodů“ útočníka k zavrženíhodnému činu, potlačováním stížností obětí agrese jako soukromé záležitosti se my – nikoliv vnější oni – stáváme kolektivním původcem násilí.

.