What Sparks Poetry

Poprvé jsem se do jazyka zamiloval prostřednictvím hip hopu. Jako dítě konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let, narozené a vyrůstající v Comptonu, rychle se měnící komunitě, která visela na kolapsu hnutí za občanská práva a hnutí Black Power, jsem zdědil řekněme skepsi k myšlence Johna Locka o „společenské smlouvě“. Samozřejmě jsem nerozuměl ničemu z ekonomie, politiky nebo historie, a když na to přijde, ani systémovému rasismu. Věděl jsem dost na to, abych nevěřil politikům ani kazatelům. Kolem mě byla bolest; v mém domě i na ulicích. Měl jsem touhu, hlad po radosti, touhu uniknout svému okolí. Studoval jsem rozptýlení. Možná je touha po rozptýlení to, co nás dělá nejlidštějšími, ale stejně tak zranitelnými a nebezpečnými. Neviděl jsem, že by můj život byl reprezentován v médiích, kromě občasných zpráv, které zobrazovaly mé sousedy jako zvířata. Nedokázal jsem vyjádřit, co mi chybí. Chtěl jsem se cítit viditelný, ale ne tak, jak je viditelný terč. Všechny části mého já, humor, vztek, erotika, jsem hledala hlas, který by byl zároveň vnější i intimní, performativní i modlitební. Hip hop byl pro mě jako pro dospívajícího člověka evangeliem. Zatímco moje babička si v rodinném pokoji pobrukovala Mahalii nebo Johnnyho Mathise, já jsem si vzadu v našem domě přehrával neoznačené kazety, ručně přenášené přes jídelnu naší základky, na kterých vystupovali rappeři jako Egyptian Lover, Toddy Tee nebo DJ M.Walk, předchůdci N.W.A. a Too Short. Nezkrácená, nespoutaná řeč, pouliční reportáže. Ty hlasy byly „skutečné“. Opravdová mluva, nadupané beaty. Byl to soukromý i veřejný projev. Když jsem vyrůstal, moc jsem nečetl, takže můj Sony Walkman byl mým nejcennějším majetkem. Když teď kárám své syny za to, že tráví příliš mnoho času sami ve svých pokojích na telefonech, vidím skrze jejich úsměvné pohledy své mladší já, jak mi to oplácí.

Považujte hip hop za pravnuka blues a jako jeho rodiče uvádějte Black Arts Movement a Old School Funk. „Ma Rainey“ Sterlinga Browna je v podstatě koncertní báseň. Raineyová, legendární bluesová zpěvačka z počátku dvacátého století, se stala předmětem mnoha kritických a tvůrčích prací, jako je například kniha Angely Davisové Blues Legacies and Black Feminism nebo Augusta Wilsona Ma Rainey’s Black Bottom. Stejně jako beletrie Zory Neale Hurstonové i poezie Sterlinga Browna zachycuje ony „duchovní snahy“, bolest a humor, které stále formují život černochů. Brownova poezie čerpá z černošské vernakulární tradice a připomíná jeho vlivy, Langstona Hughese a Paula Laurence Dunbara. Gravitační přitažlivost Ma Raineyové je skutečným tématem básně. Brown katalogizuje, mapuje a sleduje, jak četné černošské komunity nacházejí skrze hlas Raineyové svébytnost. S ohledem na verše z „Anekdoty o džbánu“ Wallace Stevense: „Raineyho posluchači, od „říčních osad“, „černokošiláčů“ a „dřevorubeckých táborů“ až po „žolíky se zlatými střevíci“, jsou dojati k slzám a celiství. Stevens by samozřejmě na tento večírek pozván nebyl. Tohle je pouť. „Lidé z jakéhokoli místa/ míle daleko,/ z Cape Girardeau,/ Popular Bluff,/ se sjíždějí, aby slyšeli/ jak máma dělá své věci.“ Stezky a přítoky černošského venkova se vlévají do jejího hlasu, do jejího těla. Tohle není zábava. Rainey mluví za ně, za ty, kteří se cítili nechtění nebo nevidění. Pro Browna je Ma Raineyová vzorem pro roli umělce jako veřejné osobnosti. Výzva a odpověď, cypher, ring shout, tato báseň je tancem hlasů: mluvčího, Raineyové a davu. Rainey proniká do ducha. Brown píše: „git way inside us“… „She jes‘ catch hold of us“… „She jes‘ gits hold of us dataway“. Co víc můžeme od umění očekávat? Kdo by nechtěl být dojat?